VÝČITKY (II.)

A netřeba mi odpouštěti více.

Za tolik ran já trpím jediný.

Noc přichází mi jako žalobnice,

když pustil den mne ze své mučírny.

Noc vyčítá mi známými pak hlasy,

z nichž ke mně dříve láska mluvila.

Se srdcem mým pak dlouho pohrává si

a odchází vždy nesmířená, zlá.

A v samotu jdu, jež mne vysiluje

před bázní, kterou působí mi hluk.

A v přívalu slov cizích, jež dav opakuje,

vlastního slova slyšeti chci zvuk.

Však neslyším... A v krásné časy dávné,

v pohádek dětských nemizící vzdech

jak k hradu ruinám se moje cesta táhne

s vískami, bání na svých obzorech...

A zdá se mi, jak s nedostupné skály

bych hleděl dolů probuzený, mdlý,

na život dnešku usedavý, malý,

z něhož radosti činů dávno uprchly...

A meč, jejž dříve člověk po svém boku nosil,

by všechny jeho křivdy v místě smyl,

teď měl by snad, když marně dlouho prosil,

by sám jej proti sobě obrátil.

A scéna je už v mlhu zahalena.

Mrak veliký jí na cestu se dá.

Jen kdesi v kout se krčí v pláči žena

a vítr jejím vlasem pohrává.

Mrak odejde a výčitky tu zbudou.

Ty na nový však život nestačí.

Zří divák půdu zdupanou a chudou,

z níž vyroste snad jenom bodláčí.

Obrovská křídla slunce zahalují.

Však do výše se nikdy nepohnou.

Mlhy se zvedly, kamsi v dálku plují

a světla scény splynou s noční tmou.