VÝČITKY (III.)

Dnes vyšel jsem zas ven. A slunce hřálo

zábleskem svůdným prvních jarních dní.

Jen moje srdce opět vzpomínalo

na loňské lásky smutné loučení.

Zřeli jsme mládí, jež se štěstím smálo,

děti se pro květ k zemi shýbati.

Polibky žhavé slunce vysílalo,

my nemohli se však už líbati.

Rty zcizily se, rty se rozcházely.

Nebylo lásky v našich srdcích víc.

My marně slov pro sebe najít chtěli...

Ne; neměli jsme si už víc co říc’!

A prošli jsme zas lásky historií.

Z jarního vzduchu bylo nám tak mdlo.

My nevěděli, kde jsme ztratili ji,

jen místo vzniku, to nám zůstalo.

My tušili, jak ztrácejí se slova,

jež vyslovena láskou byla již.

Pootevřené rty hledaly marně znova...

Nebylo lásky. Nepozvedly tíž.

Už neodpovídali jsme si na úsměvy,

jen vraceli se k sobě s bolestí.

Z tragických pós se při tom mnoho sleví.

Roh první ulice nám nabíd’ rozcestí...

Už nehledali jsme, co spojiti nás mělo.

Cest tolik volných lákalo nás v svět.

Jak, bože, se to lehce rozcházelo!

Z nás loučily se ruce naposled!

Kde nemohly si rety víc co říci,

kde zchladlá srdce ztratila svůj vznět,

tam stiskly se dvě ruce si odpouštějící –

z nás loučily se ruce naposled!

A zahleděli jsme si v oči chvíli,

bez otáčení cestou svojí šli.

Jen výčitkami jsme se prozradili –

jak málo jsme to v sobě ztratili! – –

Dnes vyšel jsem zas ven. A slunce pálí,

mým srdcem jak by chtělo pohnouti.

Oh, den ten marné lásky jistě uvítaly

a plna přísah parků zákoutí...

Pod hustým vlasem oči hledí žhavé. –

Zasloužila by lásky tahle věc! –

Však odbylo vše gesto odmítavé.

Jdu rozloučený se vším, cizinec.

Jdu, cizinec, jenž přivítání nechce

ode dne, lidí, jen se smíchem svým.

Však za městem mne uzříš naklánět se

ke keřům plotů, vůní omamným...

Tak uzříš mne vždy v touze navečerní

obklopeného květy mladě snít.

Noc odejme jim barvy svojí černí,

jen vůni ne, jíž chci se otrávit.