VÝČITKY (IV.)

Unaven klidem, strach mám z každé změny.

Nezapomínám nikdy, vždycky zapomněn.

Neštěstím jiných k zemi porážený

a vlastním štěstím nikdy nezdvižen,

tak dnem jdu v noc. Však sny mé zleká

ta vůně, kterou večer dýchal jsem.

Jak zemřelý duch v rubáši svém těká

mi zoufale setmělým pokojem.

A k všemu tomu, co mne usvědčuje

a obviňuje těžce ze zrady,

mně otevřeným oknem v pokoj vpluje

zamilovaná vůně zahrady.

Však její stesk mi nelze necítiti.

Obchází mlčky všechny moje sny.

Já věřím jí... A chci se usmrtiti,

v náručí její smysly vnořený...

To vůně květu je, jejž jako dítě

pro radost svou jsi s keře otrhal.

Pro kouzelný květ jež už netěší tě,

za kterým jsi se do běhu pak dal...

To vůně květu je, již jedna chvíle vpila,

kdy vroucně stisk’ jsi první milenku,

jejž tvoje láska potom oloupila

pro radost žhavých očí, rukou hru...

To vůně květu je, jíž jarní větry dují,

jež rožžhavené čelo chladila,

to vůně květu je, kterým se obklopuji,

když první žena k smrti zradila...

Květ pohádkových barev neutrhly ruce...

Květ dostačitelné však krásy před mnou ční.

Já vidím květ a v nekončící muce

svou ruku chtěl bych vnořit do trní...

Průkopník podzimu, že květ jsem otrhával,

lituji vůní marně rozlitých.

Já zázrak barev, prázdný kalich dával,

však ne tu vůni, která byla v nich...

A k všemu tomu, co mne usvědčuje,

prach na mé slabé dílo nanáší,

mně otevřeným oknem vůně vpluje

jak zemřelý duch ve svém rubáši.