VÝČITKY (V.)

Však k ránu mizí vůně přízrak bledý.

Nevím, kam jde za mrtvým květem svým.

A smutek sochaře mi zbývá naposledy,

jímž ze svých snů se do dne navracím.

Ty, jenž zříš moje sny ve světle denním

s očima dokořán, kde zrak jsem zavřen měl,

sousoší z mramoru, jež ve své ruce měním,

zřít můžeš všechno to, co sám jsem neviděl.

Cos’ čekal jsem v svém mládí od osudu.

Tak měkký úděl, jejž jsem v duši snil.

Kde jiný dostal pluh a vlídnou k němu hrudu,

mým slabým rukám kdosi skály navalil...

Kde jiný vidět moh’, co jeho lán mu vydal,

vysokou úrodu zřel v ranním vzduchu zrát,

já celý život svoje lomy hlídal

a v noci jen moh’ dlátem pracovat...

A nevím ani, kde mám svoji dílnu,

les tajemný svých nejkrásnějších děl.

To vím, že k sochám prací přilnu,

bych nikdy potom víc jich v žití neviděl...

A umdlévám pak noci výčitkami,

výčitkou vůně, která odchází.

Vše vyčítá, co bylo mezi námi,

až tělem mým chlad jitra zamrazí...