VÝČITKY (VI.)

Jak život smutný, smutná láska byla.

Však nejsmutnější záští bouřící.

Odpouštím ruce, která poranila,

neb za vším vidím srdce trpící.

V trpící srdce chtěl bych lék svůj vlíti,

však objevit jej nelze rukám mým.

I kdybych moh’ svou bolest utišiti –

vím: cizí bolest nikdy nezhojím.

Jak ten, jenž nechce, jdu kol těch, již chtěli,

a v každém vzletu vidím příští pád.

Na bolest mou kde všichni zapomněli,

mně na cizí teď zbývá vzpomínat.

A nejkrásnější moje sny že ráno

mi odešly bez v návrat naděje –

a co dá noc, že dnem je ztroskotáno –

vím, proto snad že den tak bídný je...

Ubohý den, který mne bezesného

nad ložem vidí ještě z noci snít.

Pláč lidských očí hledí na mne z něho,

a nemožno mi k nim se přiblížit.

A polámané květy vidím všade

a opuštěné dávno vůní svou.

Tak s lítostí já bloudím po zahradě...

Oh, největší mi den je výčitkou.

Nenašel jas jsem, procházeje tmami.

Nenašel léku sám jsa poraněn.

Bych uprchnouti moh’ před výčitkami,

já opustiti chtěl bych noc i den...

Jdu neznámý zástupy neznámými.

Jdu nevidoucí slepců zástupem.

Rád sblížil bych se, rád bych kráčel s nimi,

však neprohlédnou oči žádným dnem.

Tmu našel jsem jen, procházeje tmami.

Jed smrtící, sám těžce poraněn.

A ruka slepců, ret, zrak zhaslý vyčítá mi...

Největší mojí výčitkou je den!