VÝČITKY (VII.)

A na večer zas bloudím nad vůněmi.

Tak bázlivě mne uvidíš k nim jít,

tak bázlivě se nakláněti k zemi,

kdy chci jen jednu vůni ucítit.

A k vůni té z každodenního hluku

zrak zavřený jak v poutech přivleku.

Já po ničem už nevztahuji ruku,

jak prýštila by bolest z doteku.

Neb časem, prostorem výčitky nespoutané

mnou utišení chtějí dojíti.

A nevím dnes, co z minulosti vstane,

by mohlo mne již zítra mučiti.

Neb všechno to, co ke mně přijít mělo,

i to, co s tíhou svojí ke mně šlo,

svým blížením již zachmuřilo čelo...

Však nejvíc to, co v dálce zůstalo.

To vše, co mělo akcent zachmuřený,

při vyslovení akcent výčitek.

Mne učinila bídným krása ženy,

jíž nikdy jsem se ani nedotek’!

Já nemoh’ nechtít viděti, co bylo,

vždy lomit moh’ však rukou spoutanou;

co v mojích očích světlem zahýřilo

a končilo pak vždy jen pustou tmou...

Mne učinilo bídným srdce lidské.

Z radostí jeho bylo mi vždy mdlo.

Nedosažení krásy chimaerické

mně utrpení rysy vyrylo.

Jdu, neznámý, a odkládám svou masku,

unaven tíží vyčítavých hran.

Do vyhnanství svou odsuzuji lásku

přeludem dobra v život vylákán.

Květ nezřený, jenž do noci mi voní,

jednou se vztýčí, vím, u hlavy mé.

Mrak výčitek jak dusot černých koní

to nade mnou se opět požene.

Dusivé mraky na těch černých koních

se vzepnou divoce... Kdos’ lomí rukama.

To však jak výčitka já hledět budu do nich,

jak v hrůzu hrůza, jako do tmy tma!