VÝČITKY (VIII.)

Pod nízkou zdí, mimo niž chodím denně,

mne dnešní noci zadrh’ hrdlo děs.

To proto, víc než jindy unaveně

že k městu jsem se plížil s polí dnes.

Zvuk žádný k sluchu šerem nedolét’ mi

a nejníže kde větve zacláněly mez,

tu krokem neslyšným se po zdi vplížil ze tmy

nad hlavou mojí číhající pes.

Stín vlhkého a drobivého zdiva

poslední úsměv s mojí tváře smyl.

Jak by v ta místa nevlídná a mstivá

můj celý život rázem vyústil.

Tisíce světel kmitalo se v dáli

zrazujíc město, zahalené tmou.

A všechny zvony jeho vzpomínaly

si teskně, zvolna na samotu mou.

A srdce mé se rozhoupalo s nimi.

V hlaholu zvonů v dávno vzpomínám

a zdá se mi, že za všemi sny svými

v pohřebním průvodu to kráčím sám.