Výčitky.

Vstříc přišla mi Ona, již tušil jsem, zamlklá Žena,

jak schmuřené léto, když zkoumat jde výšku svých klasů;

a cize, když bolestný úžas pozbyl své síly,

a cize, když důvěra shasla, mé zkoumala čelo.

A řekla: Z tvých bouří, z tvých vichřic nevzešly klasy,

a ze tvojích nenávistí se nerozjasnilo duším,

i bolest tvých dissonancí tě nevedla k harmoniím,

tvé kletby neměly síly, by člověk stal se lepším.

Tvá nenávist k Ženě zbloudila. Marně, marně

svým zoufalým výkřikem vzbouzel jsi svědomí doby,

tys nevinné šlapal ve tmách, jež nebyly víc ni méně

než děti svých smutných otců a odleskem svého věku.

Já vyslech ji mlčky. A sklonil jsem zamyšlen hlavu.

Nad námi divoký park se večerem šeřil a stmíval,

pták do ticha zpíval a tesklivé stíny táhly

po žlutavém západu slunce přes naše mlčící hlavy.

Pak po chvíli děl jsem: Nevěřím slovům Tvojím,

ač jednou jsi z žen, jež tušil jsem ve svém snění,

tvé výčitky hoří mě v srdci plameny rudých ohňů,

tvá drtivá slova těžce v mou padají duši.

Tu jednu však útěchu mám: já svět chtěl viděti velký,

na velkých srdcích spočívat jeho doutnavé osy,

ve velikých duších odlesky jeho se shlížet,

v těch nespoutaných a volných, nikdy nezaprodaných.

Já nechtěl jen v tom se uklidnit, čeho dosíci možno,

já v Neznámo toužil, kde nutno vše bojem si získat,

má nenávist k Dnešku chtěla být pozdravem Zítřku,

mé zhrdání Životem starým, pozdravem Nového žití.

Leč odpusť: to novým životem není, snažit se žíti

dny starých lidí a umět je zpříjemnit za cenu pravdy,

to není vždy novým životem, počítat výsledky dneška,

dny slunné, bez bouří, jak po nich srdce touží!

Je v rozkladu dnešní člověk, jej utěšit nelze.

Moc vzepřena nad královstvími, kde chudí jsou duchem;

o ještě je nutno se modlit k démonům živelních bouří,

tam všady, kde černě se nalily uzrálé hrozny Bídy!