Vyčkávám.

Toulám se; jsemť k bludným toulkám zrozen,

domovem mi celý boží svět,

v podzim zrál jsem jako v mlze hrozen,

v zimě jako na skle mrazný květ;

lesy jsou mým hradem bez závory,

nebe klenbou chrámů, krasším všech,

dvoranou mi nivy jsou a hory,

slavnou hudbou jarní bouře vzdech.

Procházky mé parkem hustých lesů

krásnější jsou vyfintěných cest,

knihovnu svou stále v srdci nesu

a v ní skrývám mnohou milou zvěst,

již mi vypravují luh i niva,

strom i keř a s vikou planý mák,

ne-li ty, pak vesele ji zpívá

z moře stromů nořící se pták.

Nechť mi z toulek krvácejí nohy,

z tvrdých sporů vzdorná druhdy leb,

mé jsou v polích zlaté klasů stohy,

mé jsou zdroje, schází mi jen chléb;

z nouze věru bída jen se spoří,

proto vesel klidně vyčkávám,

až se světy semelou a zboří,

jako já se zbořil v sebe sám.