Vyčkej času.

Smutno kolem!

Nad kvetoucím dřív a smavým dolem

led a sníh se kmitá;

od strnulé horské říčky prahů

s křikem, jak by duše vrahů,

vran šedivé mračno lítá.

Křik’ bych málem,

chorá ňadra chtí mi puknout žalem,

jenž v mé duši brojí,

ale srdce ve zpomínek skrytě

jako při hře uschované dítě

přece vzkřiknouti se bojí. –

Buď jen tiše!

vždyť už fialkami jaro dýše

pod příkrovem sněhu,

jeho jemné chvějící se rety

budí stromy, motýle a květy

a svět celý v netušenou něhu.

Z nenadání poskočí si zlaté slunce v pláni

radostí, že pět slyšelo ptáky,

a pisklata v hnízdě zřelo žvavá;

všemu v ústret vyjde Vesna smavá,

vyčkej času, doufej; tobě taky!