Vyfintěný.

Cigánové za vsí kovou

z kruhů starých šabli novou,

aby Maďar v počestnosti

do Pešti moh’ ku slavnosti.

Klínec z práva veletuhý,

robí pánu na ostruhy

a z ohlávky na okrasu

šumnou opěnku kol pasu.

Klobouk ze strašáka v máku

proměnili do kalpaku

a na kalpak pěkně zase

oslí chvostík ku okrase.

Kurtku z guby sestehnuli,

kožku ze psa dali k důli,

z rubu střihli mentík chvatem,

a haras byl chvilku zlatem.

Prádlo? Aj nač prádlo lidí,

kdož pod kurdkou tělo vidí,

jen když boty stáh’ pán včera

oběšenci za večera.

Všecko sluší pánu svatě,

ale gatě, kde vzít gatě?

Nějak bylo, nějak bude:

půjč, husare, svoje rudé!

K doplnění svojí krásy

starým špekem zmastil vlasy

a k bajúzům pěkně v déli

ruce koudel přivíjely.

Však kde groše, jaj to bída! –

již o turák prosí žida:

„Ach požíčaj, žide, grešli,

budu boskať ručku, chcešli.“ –

Než o koni ani dýmu,

hned cigáni půjčili mu;

leč že hnouť se nechce ani,

Míša devlu popohání.

S pokřikem a metlou vzadu

přišel Maďar posléz k hradu;

„Vijó!“ volá, „Míšo! sem ber,

Eljen magnát, Magyar ember!“