VYHASLÁ SOPKA.

Pod šedou skálou spala moje duše

a v jejích vlasech hrály sobě děti:

Noc byla tmavá. Jenom z dálky zavyl

spoutaný vichr rozervaných hvozdů.

A velká žena s čarovnými zraky,

lesbický vavřín v ebenových vlasech,

skleněnou loutnu na rty přiloženu,

kráčela ke mně z nedostupných vrchů.

A roztouženě hrála na svůj nástroj

setřelou píseň elegických vánků

a z hrudi mojí vyskočily ohně

a tančily dle taktu svůdných tonů...

Jak krásná vise, kterou noc mi dala,

zmizela žena v neprostupném temnu.

Zázračná loutna, na niž tence hrála,

umlkla v dáli ironickým vzlykem.

Ve tmavé sluji sedím rozteskněný

a sním o krásné, nedostihlé ženě,

kterou jsem viděl. Mnoho tomu roků,

co kdysi hrála elegickou píseň...

A zas ty doby z hrobů vyvolávám

a zpívám tobě zamlžený nápěv,

a šťasten jsem, že zachoval jsem sobě

aspoň tu stopu vyprchalé lásky. –