VYHASLÁ SOPKA.

Byl to prázdný, děsný jícen

bez hnutí a bez ruchu,

skalný lom půl dolů zřícen,

půl čněl nad ním do vzduchu.

Ani stromu, ani trávy

Do kola jsem neviděl,

oko strnulé jen lávy

skamenělé slnil běl.

Sem tam pouze v lávě rýhy,

hlubé brázdy v lůně skal,

jakby z kamenné zde knihy

obr listy vytrhal.

Sem tam na prostoru širém

černaly se skuliny,

z kterých druhdy sírným vírem

valily se bubliny.

Ani ptáka, ani hmyzu

křídlo jemu v zápětí;

na přírody sdranou řízu

sedlo tady prokletí.

Darmo skláním k zemi ucho,

darmo hledím do nebes,

všady ticho, všady hlucho,

po životu ani hles.

A přec druhdy jaké žití

tady vřelo o závod,

jakby chtělo zahaliti

v dým a šer hvězd chorovod.

Divá síla nespoutaná

kvasila tu v ohně proud,

nebe – otevřená rána,

země – v plamu jeden troud!

Jakoby se obři vzpjali

v zemi svými rameny,

nebi v tvář pěsť pozvedali

skrze dým a plameny!

Po všem sledy, pouze v zemi

skalné trosky – schladlý škvár,

jakby skalin tesy těmi

dravce jen se mihnul spár.

A duch ptá se: Nač tu hmota

vzkypěla tak divoce,

věky když tlí bez života,

smrť když všeho ovoce?

Nač ty blesky, nač to hřmění,

dunění a lávy jek,

proč se uštval v přesycení

této síly přebytek?

Je to msta věčného řádu,

který klidný, netečný

živlů vyrovnává vládu

a var kosmu sopečný?

Jenž, když někde příliš tryská

síly plodné var a vzruch,

zhouby křečí život stiská

a vše vrací v starý kruh?

Příroda snad nechce znáti

vybočení z dávných cest?

Klidný rozvoj všady platí

v brázdách polí, v brázdách hvězd?

Kde jsou síly, které hněvem

hřměly k nebi zmítány? –

A já vzpomenul na Zevem

znamenané titany!