VYHASLÉ SOPKY V ÚZEMÍ SLADKÉ KRÁLOVNY

Léta jsme spolu šli, lidé nám pravili,

že jdeme územím královny sladké.

Léta jsme spolu šli a kolem hořely

v dálce i nablízku záhony růží.

Hořely radostně, jásaly, zpívaly

v nejprudších tónech i v nuancích jemných.

A těmi záhony ve vroucím objetí...!

Tys byla Já a Já jsem byl Ty. –

Léta jsme spolu šli; náhle jsme zbloudili,

nebylo růží v dálce ni v blízku.

Byl to kraj těžkých žlutavých mračen,

nebylo vůně, písní ni barev.

Nejistě vzhledli jsme. Váhavou rukou

dotkla ses vystydlé, zčernalé – lávy!

Byl to kraj zejících, vyhaslých kráterů.

Kdy as tu bouřily mrtvé ty sopky?

Kvetly tu také kdys růžové záhony?

Byl to kraj v území královny sladké? –

Nevíme, bloudíme. Nikoho není tu,

kdo by nás vyvedl do kraje růží.

Bloudíme; mračna dál valí se žlutá

a vyhaslé krátery mlčí a mlčí...