Výheň.

Své zkušenosti, vášně, sny, svou práci,

své touhy, boly, ztráty, vzruch i mdlobu,

své laury, zapomnění svého hrobu,

svůj rozmar, smích, vtip, stud i resignaci

jak do výhně, v které se všecko ztrácí

v požáru jednom, dobro jenž i zlobu

v proud taví, andělův žalm s pláčem Jobů,

svět plamenů kde tyčí se a kácí,

v své nitro básník bez umdlení hází

a neptá se, co vyjde z této pece,

co v posled v krystal zhraní se a srazí.

Do změti škvárů sáhne rukou smělou

v té víře, démant že tam najde přece,

v němž aspoň na mžik stih’ by krásu celou.