VÝHLED Z DÍLNY BÁSNÍKOVY.

Prejzy střech já z okna svého zřím,

z komínů jich šedý krouží dým.

Z ulice hřmot aut, šum chodců hučí,

předeno snů rve a duši mučí.

Celý dům, jak léta denně žil,

tak i dnes se k žití probudil.

V pracovnu mou kluků křik se vnáší –

nádobí třesk – koberce kdos práší.

Božský Hugo v slávě kmetských let

z knihovny upírá na mne hled...

Na křídlech snů letím v dálku k moři,

stříbrem plamenů kde slunce hoří,

kde vzduch, vůní řas a sosen pln,

modře splývá v hudbu věčných vln,

víla snů kde sedá na skalinu,

loď když lidskou zří jak záblesk stínu,

v touze spíná ruce úbělné

a v plam zžíhá oči kouzelné...