Vyhlídka do hor.

Od vísky drahé, s níž má duše pojí

zpomínek blahých věnec uvadlý,

zas kráčím do stráně – pod nohu moji

stře dumná jeseň lupen opadlý.

Zas alej modřínů mne vážně vítá

jak šedobradých kmetů snivý řad,

zas větví skulinami kradmo svítá

hor dalný řetěz, plný divných vnad.

A teď – jsem na místě – jen ještě doubí

zde rozhrnu nad stezkou omšenou –

Ach! nyní v obraz velebný se hloubí

mé vzňaté oko s myslí nadšenou.

Zas vidím horstva věnec modrosmavý,

jenž děcku již své krásy v obzor vil:

zde Milešovku, s nižších sester davy,

tam Košťál strmý, lysý Radobyl.

Zas patřím na ně – po tak mnohých letech,

zas usednuv na známé lávky mech

ve stínu doubí, v chudých svlačce květech,

zrak vlhký kochám v jejich půvabech.

Leč, jako tehdáž jinochovi, kalí

i nyní chmůra nadšený můj zor

a do smutečních závojů mi halí

ten valný zástup modrojasných hor.

Oj, hory zrádné! – Jako násep vzdorný

před mořem cizím v země okolu

vás vztýčil génij vlasti blahotvorný –

jak dostály jste svému úkolu?!

Ach, odrodilky zlé! – Pln hněvu, hoře

ustoupil od vás vlasti strážný duch –

jak přední vlny cizáckého moře

teď valíte se zbujně v český luh.

Již jenom Řip tam osamělý stojí

a hledí pevně v sester zrádných sněm,

jak byl by hotov v bohatýrském boji

sám čeliti těm odrodilkám všem.

Jak za štít otčině své témě skytá,

jež praotcovy světí šlépěje,

a bílá kaplička mu s čela svítá

jak v lepší časy blahá naděje.

Stůj, Řipe, statně – a ty, svatý Jiří,

tam třímej pevně jasné kopí své,

ať blízká saň, jež tlamu lačně šíří,

již ani píď nám vlasti neurve.