Vyhlídka oknem.

Takový smutný den byl, obloha

od rána byla zatažena už

a každé chvíle drobně pršelo.

Takový den byl smutný, zoufalý,

kdy tíživá a smutná nálada

zapadne maně v duši člověka

a člověk, aniž sám by věděl, proč,

v takové chvíli náhlé tesknoty

zoufalé prázdno cítí v srdci svém,

takové prázdno, v němž si připadá,

jak celým světem byl by opuštěn

a jako všem by bylo lhostejno,

i kdyby umřel ve své samotě...

I kdyby umřel... Trudné myšlénky

jdou hlavou a v tom srdci ozve se

dřív nepoznaný pocit lítosti

a hořkosti a smutku. Beznaděj

své spáry zatne v rozbolněnou hruď

a každý nerv, jenž v těle chvěje se,

je jako struna příliš napjatá,

již někdo ještě více napíná.

Takový smutný den byl. U okna

nemocný seděl. Venku pršelo

a jednotvárný, monotonní déšť

bil do oken. A ten, jenž chorý byl,

u okna seděl tiše, bez hnutí,

jak často sedával. Tak dlouho už

byl jako vězeň, stonal od zimy

a nepamatoval už více sám,

kdy posledně byl venku. Sedával

jen u okna vždy tich a zamyšlen

a co jím viděl, domy protější

a kousek ulice, kam dohledl,

to byl teď jeho svět. Co bylo dál,

to bylo mu tak cizí, daleké,

jak vězni kouzlo zlaté volnosti,

o které sní za mříží vězení.

Sil jeho ubývalo pomalu,

on cítil, kterak cosi strašného

mu hlodá v prsou, pocit úzkosti

mu otravoval duši, bývalo

mu k pláči smutno při té myšlénce,

že zdraví se mu stále nevrací

a že snad po něm touží nadarmo.

A umřít, umřít... nebyl ještě stár,

chtěl žít, v něm byla touha života,

vášnivá touha po tom životě...

Vždy věřil ještě, že se pozdraví,

a zdálo se mu, že to právo má,

to právo k životu jak ostatní –

vždyť přece jenom vždy a každému

se nerado a těžko umírá...

A on, jak sedával zde u okna,

vždy tich a zamyšlen a vždycky sám,

žárlivě hledě na ty přešťastné,

kdo plni zdraví venku chodili, –

on, který trpěl ve své samotě,

on, který byl jak vězeň spoutaný,

jenž hledí na svět oknem žaláře,

on zamiloval si tu vyhlídku,

jíž viděl na protější velký dům.

V posledním čase tam se zjevila

půvabná dívčí hlava, stalo se,

že tam to dítě, plné života

a svěžesti, – a zde ten nemocný

že pohleděli oba na sebe...

a jemu zdálo se, že okřívá,

že sladká naděj se mu navrací

a v jeho chudou, tesknou samotu

že padl náhle světlý paprslek.

A zdálo se mu, že tím paprskem

se celý život jeho vyjasnil

i nekonečná vůkol prázdnota –

a doufal zas, že bude opět zdráv,

a byl tak šťasten při té myšlénce.

A stalo se, že ona naproti

za květinami naň se usmála –

a on byl blažený tím úsměvem,

jímž všecka duše jeho okřála.

A stalo se, že ráno kynuli

na sebe hlavou, němé pozdravy

si vyměnili, vroucí pohledy –

a pohled z očí toho dítěte

byl nemocnému tím, čím vyprahlé

je zemi déšť, jímž všecka okřeje.

A stalo se, že minul celý den

a nespatřil ji ani na chvíli,

a tu se zdálo mu, že najednou

je kolem všecko prázdné, smutné tak

a smutnější, než druhdy bývalo –

a tu si uvědomil v duši své,

že kdyby ještě zítra celý den

ji neviděl, snad ve své samotě

by umřel touhou, spatřiti ji zas.

A přišla zas a usmála se naň

a on jí poděkoval pohledem

tak blaženým, jak byl by, ubožák,

tím nejšťastnějším tvorem na zemi.

A stalo se, že stojíc u okna,

snad z koketerie, snad v soucitu,

snad v lásce, kterou k němu cítila,

snad proto jen, že ji to bavilo,

přitiskla něžně růži ke svým rtům

a rukou poslala mu polibek.

A jemu v tvář se hnala všecka krev

a zdálo se mu, že ten polibek

horoucí, žhavý cítí na svých rtech,

a zdálo se mu, v sladké závrati

že umře štěstím příliš velikým...

V posledním čase cítil pojednou,

že přitížilo se mu na prsou,

a ulehl. V těch několika dnech

ji nespatřil a jemu bývalo

tak neskonale smutno, k zoufání...

Jak věčnosť byla každá hodina

a po dni nekonečném nastala

noc ještě smutnější. Tu v bolesti

těch, kdo jsou sami, když jim smutno jest,

těch, kteří štěstí vidí z dálky jen

a jsou tak opuštěni, vzpomínal

na každý pohled sladkých očí té,

jež, neznámá, přec jemu stala se

tak drahou a tak blízkou, jako vždy

se srdci stane bytost předrahá,

již nade všecko srdce miluje.

Den kolikátý ležel nemocný

a opět vstal, přistoupil k oknu zas

a v lačné touze oči upíral

na okna protější. A minul den

a nezjevila se mu. Ve smutku

den druhý čekal na ni. Byl to den

takový smutný, teskný, deštivý,

od rána bylo zataženo už

a každé chvíle drobně pršelo.

On stále díval se tam naproti,

leč po té, kterou viděti si přál

a která duši jeho plnila,

tam po té nadarmo se díval dnes.

A najednou před domem protějším

zastavil povoz. Střecha kočáru

se v dešti leskla. Potom vyšel kdos

a zavazadla podal na kozlík

a do vnitř vozu plaid. A za chvíli

z průjezdu domu vyšel starý pán

a vyšla ona. Byl to jenom mžik,

skočili oba rychle do vozu,

kočáru dvířka chvatně zapadla

a povoz chvílí hrčel ulicí

a zanikl. Dál drobně padal déšť...

A tomu, jenž tu seděl u okna,

se před očima náhle setmělo,

takovou náhle cítil prázdnotu

a tak mu bylo smutno, smutněji,

než kdykoli a lítosť takovou

měl v srdci svém, že jeho neznámá,

a přece drahá tak dnes odjela –

kam, na jak dlouho, to ví jenom Bůh –

a k němu, k němu, jenž tu seděl sám,

že nezabloudil pohled jediný,

jediný pohled toho dítěte...

On dlouho tady seděl u okna

a tak mu bylo, jako v chvíli té

by byl mu zmizel světlý paprslek,

jenž jeho život zlatil nadějí.

A bylo mu, že struna napjatá

kdes v jeho srdci puká najednou

a že je všemu konec. Byl tak sám

a bylo mu tak úzko. Hleděl ven

a srdce jeho náhlou lítostí

se zalilo a oči slzami.

A venku, kam se díval v myšlénkách,

s té olověné, těžké oblohy,

déšť splýval jednotvárný, takový,

jenž bez konce se zdá a probouzí

ve zcitlivělé duši člověka

neklidný pocit náhlé úzkosti...