VYHLÍDKA V LEDNU.

Dvě řady platanů, jak živý svědek zmaru,

v dál, holé, bez listí se táhnou po boulevardu.

Svit jitra, na dlažbu když nasel sníh a jíní,

již římsy pozlatil, jež velký arkýř stíní.

Vše rychle oživlo. Řve kramář, na vozíku

má artičoků snop a ryby, košík fíků.

Hle, vrátný zjevil se. Jsa opřen na koštěti,

sny svoje vykládá a vynáší ven smetí.

V podstřeší odtáhla kdes ručka portieru

a z kupy kadeří dvě oči kmitly v šeru.

Leč uskočily zpět – kdos zakašlal a chvíli

pak tence slyšet smích dvou rtíků rozpustilý.

Kol hrčí povozy, tam drožkář kleje mrazy,

tlum v bluzách dělníků s ním do kavárny vchází.

Zbyl venku kramář sám. Mne víčka rozespalý

a znova zpívavě své kupcům zboží chválí.

Roj vrabců snesl se kol něho. Bosý, v křiku:

„Le Siècle! Gil Blas!“ kluk běží po chodníku.

Teď padá mha a vše zas kryje povlak bílý –

výš nad něj černý sloup jen trčí od Bastilly.