Vyhlídka.

Vše shledáno a smluveno. Juž zítra

snad bude svatba. Jak se ten čas vleče!

Však věru, co tu shonu, trudu, péče,

než píseň štěstí, skřivan, vzletí z nitra.

Sám obstaral vše do poslední nítě,

sám zavěsil vše a vše rozestavil

ve strachu, by ni prášek neunavil

to drahé, smavé, nepraktické dítě.

Pak hrdě řek’ jí: „Konečně jsme doma!“

A přátel, hostí když se povyk ztratil,

po krátké parkem procházce se vrátil

a lehce dotk’ se její vlásků rtoma.

A pravil: „Pojď si přece prohlédnouti,

co pro tebe tu všecko uchystáno!“

A v smíchu ona řekla: „Chcešli, ano.“

A řadou síní vydali se poutí.

Tu salon, jídelna tam, vše tak vlídné,

krok tlumen koberci i po pavlači,

zde budoir a za ním ještě sladší

kout lásce schystán, tiché hnizdo klidné.

Zde cesty cíl. Jak ptáče zapadává

po vyzpívané písni do obilí,

tak jejich život v tento kout se chýlí,

kam v blahu klesne vedle hlavy hlava.

A sladkou ňader hledě ztíšit muku

a rozptýliti vyhlídkou on tiše

ji k oknu ved’. – Hle, jasmín vzduchem dýše

a v křoví jásá pták! Tisk’ její ruku.

Noc byla tmavá, hvězdná však a vlahá.

Proč zachvěli se oba děsem náhlým?

Proč s vytřeštěným zrakem, vzdechem táhlým

si padli v náruč, jakby svého blaha

se chtěli zjistit, přitisknout je k hrudi,

je umačkat, by neprchlo jim v dálku?

Co zavinilo tuto citů válku?

Co v nejsladší mžik života je trudí?

Hle, naproti jich oknu a vstříc právě

jich postelím se děsný kolos zdvihá,

v nesčetných oknech rudá zář se míhá,

jak oči v hlavě zmoka plane žhavě.

To stavení jest vysoké a šeré,

jak balvan vražen v květné města sady;

stráž ve dne, v noci rozstavena všady,

svit charý oken mřížemi se dere.

Za nimi občas oholená hlava

a obličej tak vyzáblý a žlutý,

v němž výtky hlod a svědomí hlas krutý,

Memento děsné v lidskou velkosť, vstává.

A v povel vojska řetězů třesk v uchu

zní stále stejně v noci jako ve dne

a ruce chytají ty mříže bědné,

a kvil a lání zní z Gehenny duchů.

A v noci rázem vzplanou okna žhavě

jak oči zmoka, na kořist jenž číhá;

a příšera ta, hrůzo! ta se zdvíhá

jim v oknech proti postelím jich právě.

Jak možno, pod nimi že šeřík květe?

Jak možno, v noci že tu slavík zpívá?

Ta potvora se stem svých očí dívá,

v ples ptactva zvoní řetězy vždy kleté.

Jak možno, aby líbali se tady?

Jak možno, aby tiskli k ústům ústa?

Nechť žalusie spadne clona hustá,

ta okna trestnice, ta vidí všady.

Ta svítí jako hvězdy zatracené

a prokleté ložnice vonným šerem.

Jim zdát se bude, děsným nad kraterem

že mladičké to hnizdo jich se klene.

Že v lásky ples jak děsné „Veto!“ vstane

a objeví ve rámci černých mříží

v té chvíli, kdy se ret ku retu blíží,

se děsný profil hlavy ostříhané.