Vyhlídka.

Kraj odtud vidět na dvě, na tři míle:

pod lesy černými vsi tiché, bílé

a silnici jak stuha dlouhá, šedá;

vůz po ní jede, prach se v kolech zvedá.

Svit slunce podzimní pad’ na topoly,

ten stejnoměrný špalír sprahlých polí,

v němž tažných ptáků dav teď s křikem sedá.

Ni živé duše! Jako po dnech moru.

Tam v dálné pláni strom ční na obzoru

jak zapomenutá stráž osamělá,

jež do lesa se k druhům vrátit měla.

Vše jednotvárné, až mdlo mému zraku...

A od nádraží slyším dusot vlaku –

jak oddech obrův železného těla.