VYHNANCI

KDYŽ bůh tvořil svět, tekutý, proměnlivý,

stvořil také divy

a mnoho věcí, jež se nezměnily,

bezbožně krásná bludiště ráje,

divokou, věčnou přírodu strašlivé síly,

pro kterou člověk neuzrál a nikdy neuzraje.

V plné slunce z modrých moří,

zelených bažin a nesmírných jezer

ohromné nahé hory se boří,

nahé a živé, jak žena a muž,

svahy jsou červené, propasti rudé,

špičaté kužele pokrývá sníh,

v bezedných roklích sopečných mezer

v černou prsť mění se kamenná drť,

příroda mísí tu všech věcí mízu:

vášeň, pud, lásku, boj, skřek, píseň, smích,

v pravěkém lůně vše hotovo už

a z tůní, plných zárodků, zimnic a hmyzu,

stoupá a tančí a řinčí a hude

život a smrt.

Nápoje toho nedopil nikdo nalitou číš’,

každý, kdo blížil se živému ráji,

měl osud týž,

sotvaže cítil a slyšel a viděl,

jak věci se rodí a rostou a zrají,

dříve než našel svůj příděl,

než objal přírodu prostovlasou,

umřel tou podivnou, divokou krásou,

odvážní nikdy se nevrátili.

Ani dva, kteří tu byli,

ona a já, o nichž ničeho nepovím,

jen, že až ke dnu se dopili číše,

slyšeli věčnost, jak dýše,

a sami se stali bujícím stromovím,

ptákem pod sluncem, krystalem v srdci skal,

prstí, živočichem, zápasem, hledáním, hladem i pící, –

ani ti dva se nikdy už nevrátí,

dny síly to byli piráti

a oheň poznání tu příliš plápolal,

řev přírody to byl hlas milenčin

a ticho zrání slibem úrody, již sklidí

kdys člověk, třebas nezaséval prve, –

ani ti dva se nevrátí!

Vrátí se z nich mezi lidi

šedivý, spoutaný, bezmocný stín

o písni svobody, krásy, lásky a krve

zmateně blábolající...