Vyhnanci.

Byl krutý den. Mráz řezal v údy,

střel ledných spousty sypal mrak

a bílá, smutná poušť jen všudy,

již mrská divý seveřák.

Kdo chtěl by dnes ze smrtelníků

v hor krkonošských vkročit říš?

A přec – tam sněhem ve průsmyku,

hle, houfec mužů stoupat zříš.

Jak prorok každý; čelo smělé

a v zraku oheň nadzemský;

jsou Bratrští to kazatelé,

jich vůdcem Amos Komenský.

Co závěj jim, v níž krok se boří?

Co vichr, jenž tak burácí?

Co všecko vůkol vůči hoři,

jímž jejich srdce krvácí?

Vždyť zřeli zhoubu domoviny

a teď co Písma obránci

jsou krutě štváni do ciziny;

jsou psanci teď, jsou vyhnanci!

Teď stanuly ty zjevy vážné

na krkonošských výšinách,

jež jako obrů hrady strážné

tu chrání české země práh.

Ach, oko v dál se zahledělo;

než, všudy poušť, v niž pere sníh,

tak jak by nebe zastřít chtělo

ten příval hrůz, jenž Čechy stih.

A když tak houf těch psanců zírá

v zem tolikeré cti a běd,

tu srdce hrozný bol jim svírá;

vždyť vidí vlast svou naposled.

„Kdy, Bože, ruka tvá se vloží

v ty zmatky dnů? Kdy povstaneš?

Vždyť pravda Tvá, ta věčná, Boží,

toť ten náš „jed“, ta naše „lež“.

Že Kristův lid svých práv si žádá,

to Řím za vzpouru cejchoval;

toť pikhartství prý, vlastizráda,

že chcem, by Kristus kraloval!

Že Boha ctíme víc než lidi,

aj, toť nás hřích, náš zločin byl;

a proto štvou nás, nenávidí, –

kdo z nás si toho zasloužil?“

Tak lkala exulantů četa.

Pěst svírala se, ret se chvěl.

Jen básník Labyrintu světa

ten truchlil tiše, až pak děl:

„Nech, duše, hloubání, kde vina,

nech žalob, hrstko Kristova!

Či mistrovat chceš Hospodina?

Rciž oddaně: Buď vůle Tvá!“

„Jsou dnové zlí, – jdou horší, pustí;

vlast rdousí Říma řetězy;

než, Bůh zem Písma neopustí

a pravda přece zvítězí!“

Jan z Komny klek a hlavu sklonil,

klek houfec celé družiny;

a každý slzy vřelé ronil

a líbal půdu otčiny.

Jak zuří vichr! Bouř se vzmáhá,

až stená horstva skalná hruď.

A muži vstali. – „Vlasti drahá,

ach, s Bohem buď! Ach, s Bohem buď!“..

Pak šli, kam Boží ved je osud,

jen hoři a tak nebi vstříc;

zem českou, nešťastnou až dosud,

tu nespatřili nikdy víc.