VYHNANCŮM LÁSKY (5.)

Po větru horké, kořenné vůně jdu k Vašemu exotickému ostrovu,

Nad nímž svití Slunce vašich vzdálených dní,

S vybledlostí sestárlých zlat.

O melancholické zjevy,

Rode posledních kivi hynoucích na břehu Ostrova, kam cizinci vtrhli!

Co zraky Vaše rozhlížejí se po půdě, jež Vám odňata,

A mdle jdou až k obzoru, jenž zalit indigovou monotonií vod,

Jako zpozděné světlo do zraků, jež zvolna zhasínají,

Má myšlénka vchází ve vaši duši, jež odumírá.

Ale úsměvem neosvětluje již tuhnoucí tváře, jež se nenavykla smáti,

I vychází lítostna, nepřijatý host, by se vrátila k tomu, jenž ji poslal,

Jako balsamická vůně v mystické noci ze vzdálené krypty,

Kde leží obnažené tělo bílého Milence uprostřed květin v stříbrné rakvi.