vyhnancův kraj

co tajemného pylu leží na krajině,

když po prvé ji sličnou zkoumáš zrakem dychtivým,

co skryto v lesním houští, v polích na pěšině,

než zvolna zevšední vše lačným smyslům tvým.

a dědina tu juká z půdy prolámané,

propastmi pestrých lomů, strohou výškou hald,

nahoru dolů kráčíš zvědav, před čím noha stane,

čím roznítí či zhasí zem ten protikladný smalt.

pak přijde den, kdy všecko poznals k nezbloudění,

tajemný pyl se vpil a zbývá skutečnost:

tak málo ohyzdnosti rušící tvá snění

a tolik krásy všude, zjevující prostou ctnost.

tu znova kráčíš zvědav nahoru i dolů,

jak zlatonosným pískem v starém řečišti,

ve střehu zrak i sluch jsou ustavičně spolu,

co tady zazvoní a co se zablyští.

hovoříš se zvířaty, s kvetoucími stvoly,

je každý větším zázrakem než všecka tajemství,

hovoříš s vápencem, jenž ve skalách i poli,

a spolu putujete v dálav hájemství.

a jak sem doléhá škleb krvavého běsu

a nevíš svého dne ba ani hodiny,

tichému kraji líbáš ruce plné vřesu:

čím znáš jej líp, tím víc jsi z jeho rodiny.