VYHNANSTVÍ

Jsa zrozen v zemi tisů, v niž smutek věčný leh’,

Svůj celý život toužím v kraj plný jasu jíti,

Kde v guirlandách se zlatých pnou větve na stromech,

Kde zrůžovělá nahost těl rozechvěných svítí.

Jen jednou zpít své smysly! Jen jednou stvořit dílo,

V němž vířila by radost a krve prudký nach!

Pak zkojené by srdce se v stín zas navrátilo,

By spalo bez výčitky v svých marných temnotách.

Však moje duše truchle a neplodně teď sní

O jaru odepřeném v svém sirém vyhnanství,

Chce průsvitavý azur v svou žádost rozestříti...

Jen jednou v rozkoš vzpláti! Jen jednou tvůrcem býti!

Pak Charon v člun ať přijme mne navždy mrtvého.

Když jednu žil jsem chvíli, již nechci ničeho...