VÝHOST.

I tobě tedy výhost dáti musím,

poslední mé v bouřích útočiště?

vyrval’s tedy z duše bratra svého,

ubil přítele jsi raněného,

zůstaviv ho v středu spáleniště...

I já tě vyrvu! – co však při tom zkusím! –

Brouče, koník, cítě že umírá,

přilne k travce, aby v objímání

vypustil tu outlou dušku svoji...

I já, přilna mocně k duši tvojí,

slyše ortel svého umírání,

nedbal, že smrtelná rána se otvírá.

Travka koníkovi třeba život vrátí;

počne-li z ní ssáti med k novému žití,

záhy posilněn zas dále skáče! –

Ale druh můj nedbá mého pláče,

nedbá hasnoucího žilobití...

trpkou smrt mi ale přece neukrátí.

V koníkovi vděčná žije upomínka

na to vzkřísení ze strachu smrtelného.

Já však zrazen, opuštěn a mroucí,

musím bránit upomínce vroucí,

nemohoucí kletbou stíhat druha svého –

však o dávné lásce v mroucím – ani zmínka!