VÝJEV ZE ŽIVOTA RYTÍŘSKÉHO. (I.)

Noc lesů českých chladně zavívá,

A v dechu jejím

Chvějí se ratolesti stromů,

Mezi nimiž král, mnoholistý dub,

Od kořene k vrcholku se třesa,

Ve snění nočním divoce šumí.

Míhají se pod ním bílé duchů stíny?

Čili tam dvé labutí se sešlo? –

Ne, toť milující Vojín s Ládkou.

Vojín, rek mladý, však mnohozkušený,

V očích blesky, v ňádrách lásku choval,

Lásku vroucí, neporušenou,

Čistou jako růže lící jeho;

On, poslední slavného kmene květ,

Hrdě do věku svého hleděl

Co lípa na hřbitově z hrobů do oblak.

Ládka – lilje z luhů českých –

Milost z očí, srdce, úst jí vála. –

Pod dubem mnoholistým

Oba láskou se objímali,

Objímali se žalujíce.

Nad nimi luna smutně stála,

Jak by rozuměla vzdechům jejich,

Tak dlouho dlíce, dlouho truchlili;

V políbení jejich horké slzy

Planuly na lících jim,

Co žhoucí krůpěj z jitra na růži. –

Přiblížil se Bedřich, sluha

Šedovlasý, Vojínu věrný.

„Aj, rychle pane, hodina se blíží –

V poli dálném vlají praporce,

S přílbic jiskry nocí třpytějí se;

Připraveni již našinci stojí.“

Tak praviv Bedřich, v dálku ukázal.

Tam planinou, co hejna ptáků divých,

Jezdců se nesly sbory černé,

Sbory černé, lunou objasněné.

„Hodina se blíží,“ zašeptá Vojín;

„Ládko, ó Ládko! – hodina se blíží,

Jenž mne snad navždy s tebou rozvede!

Kde mužnost má? – hleď, slzy v očích!“ –

Nepláčeť orel, kdy zem se zachvěje,

Kdy pádem stromu rozkáceno hnízdo;

Rozepneť on perutí svých,

Zemi ulítna k obloze zírá

A v chmuře oblak zachází.

Velká ryba mořem plynoucí,

Kdy bouře divá valy budí,

K obloze vlny pohazujíc,

Do hlubokého zaměří dna,

Tam se kryje v temnu, čekajíc,

Až se nad ní hladina objasní. –

Tak i Vojín s svou milenkou.

Otíral děvinné slzy jinoch,

Ještě jednou ústa políbil,

„Buď věčně mou!“ posledně šeptaje. –

„Tvojí, aneb smrti!“ vece Ládka.

A vzhůru skalou plášť a péra

Milencova v dechu vlály nočním.