VÝJEV ZE ŽIVOTA RYTÍŘSKÉHO. (II.)

Smutné ze sna procitnulo jitro.

Nezíralo slunce z chmury šedé,

Nesmála se zoře na obzoru,

An plakalo nebe slzy jasné,

Slzy chladné ze pohledu země.

Hle, na bojiště první klesla zář,

A z reků padlých nespatřil jí žádný!

Pustá se jevila lada,

V dalekém poli skřivané nepěli,

Divoké jen ptactvo polétalo tam,

Pasouc se na mrtvolách. –

Tamo leželi rekové války!

Vůkol nich potoky krve,

Jak by červeným deštěm posetá země

V růžové se měnila moře.

Tamo ležely citlivé srdce,

A v každém dva pochované světy,

Jeden svět želu, blahosti druhý.

Srdce nyní zchladlá – bez citu –

Netloukla více!

Ty oči, plamenem svým

Co rozjítřenou znamenaly mužnost,

Neplanou více!

Mdlé jsou ruce meče držící.

Co se k smrti pronásledovali muži,

Beze msty podle sebe ležíce –

Srdce na srdci – hnijí!

Žádný nad nimi nepláče?

Zpět nedá zemi, co z ní vyvinulo se? –

Hle, co se to hýbá? –

Zpod křoví mrtvola se zdvíhá,

Zdvíhá se slaba, zpět zase klesá,

Vzdychá – mdle zírá – ach, volat nemůže!

Vůkol ní tu věrní bojovníci

V středu pluků nepřátelských,

Mrtvi vše – pomoct jí nemohou,

„Ach, jen jednu chladnou krůpěj!

Plamen – plamen mne požírá –

Kdy uhasne s žitím mým?“

Tak šeptaje bojovník polomrtvý,

Ještě jednou zmocniv se,

Přes mrtvoly se hodě

K druhé se převalí straně.

Tam potok krve v přídolí byl splynul,

Naň klesla ústa bojovníkova,

Nápojem červeným se chladíce.

Kdy víc a víc rozjasnil se den,

Bojiště se osvítilo v hledu jeho:

Žalostí se odvrátil jinoch

A dále odleza křovím

Dostihnul pramen čerstvý, stříbropěnný.

Tam záře vlnkami pohrávala,

Tam libým dechem břeh zaváněl.

Slavíci pěli na blízkých větvích,

A svatý mír rozkládal nad krajem

Blahé perutě své,

Jak by ledva deset kroků odtud

Nikdy krev lidská nebyla ploula,

Aniž hluk války byl kdy zazníval.

Tam ležel mladý bojovník,

Čerstvé ssaje dechy do sebe;

Vymýval rány boku krvácejícího,

Až pak ve sílící klesnul spánek.

Dlouho v stínu tam obýval,

Nelzelo mdlému dědiny dojíti;

Pramen a kořínky živily jej.

A denně mu přibývalo síly,

A denně dále a dále dolézal

A na břehu snil milenec Vojín

O vzdálené své Ládce.