VÝJEV ZE ŽIVOTA RYTÍŘSKÉHO. (III.)

Byla jasná, hvězdoskvělá noc.

Ve hvězd poblesku lučiny se chvěly;

Ni větýrek listem nehýbal,

Nekryla chmura hvězdu jedinkou.

Tu ozvěna hájem nesla klusot,

Klusot hbitý komoně vraného;

A komoň vraný stanul na bojišti,

Stanul a trnul nad pohledem hrůzným.

Zařval, až všecky lesy i skály

Zařvaly s ním, jako by mrtvoly

Dávno uhnilé zbuditi chtěly.

Žádný se však nepohnul;

Jen smutný jezdec s vraníka slezl,

Uvázav jej k dubu silnému

Na bojiště vstoupil, vůkol pozíral

Zasmušilou tváří, jak by koho hledal.

Ach, hledalť věru služebník pána,

Hledal Bedřich šedý mladého Vojína!

Na vše těla se díval,

Vše obracel, vpadlé tváře zkoumal,

Zkoumal i oděv při měsíční záři – –

Pána svého nenašel.

Aj, skvěla se přílba pod křovím,

Přílba mladistvého rytíře;

Jeho však tam nikde nebylo!

„Ó, vy ptáci, divocí vy ptáci!

Kam jste unesli dobrého mi pána?“

Vzdychal Bedřich i hlasitě želel,

A když darmo pole vše prohlédal,

V středu klesnul pode šírým nebem,

Obnažil svou lebku šedovlasou

A za svého se pomodlil pána;

Modlil se a slzel.

Shůry-li ty vřelé slzy jeho

Anděl bdící zočil na starcově tváři,

V číši zlatou jistě pojal je

A vše země Pánu předložil.