VÝJEV ZE ŽIVOTA RYTÍŘSKÉHO. (IV.)

V táboře českém bylo živo.

Zlaté číše vínem naplněné

Stolem kolovaly i řadami.

Na blaho se pilo vlasti, slávu rekův,

Na památku vděčnou padlých v boji.

Tu vystoupil vůdce Bojemil,

I zamlčel se vešken sbor.

„Páni moji i druhové milí!

Kde je ona ozdoba rytířstva,

Co nám v boji mečem svítila,

Rozplanuvši mužnost naši?

Čí je vítězství? –

On zde není a nebude více!

Tuto číši, páni, k jeho slávě,

K Vojínově slávě!“

„K Vojínově slávě!“ zavzněl sbor;

A již číše byly prázdny.

Tu se mezi many octnul muž

Černě ozbrojený;

„Vám díky, bratři moji!“

Tak šeptal hlasem slabým, pohrobním.

„An však já žiji, připiji si s vámi! –

Vy všickni dlouho žijte k slávě vlasti!“

A naplněnou pojav číši,

Pil, až se holé zalesknulo dno.

Uleknutí bojovníci

Jako omámeni stáli,

Dotknouti se ho neosmělujíce.

Tu on k Bojemilovi přistoupil,

Mužně jav pravici jeho:

„Buď vítán“ – pravil – „vůdce můj!“

l objal jej po těchto slovech.

Uznavše, že on není duch,

Ni stín Vojína v seči padlého,

Žeť on to sám, ten oželený rek:

Hrnuli se vůkol něho,

Vítajíce jej, se divili:

Jak on, jehožto pád a smrt

Rozhlášeny byly v táboru,

Opět se navrátil?

I vypravoval jim Vojín bohatýr

Svůj osud i nehody na bojišti;

Až pak pozdní temnou nocí

Uhasly i hvězdy na nebi,

I pochodně všecky v táboru,

A rytíři spěli k odpočinutí. – –

Jitrem byl procitnul kraj;

Růžemi posila zoře obzor.

Vyvinuv se Jasoň zářeskvělý,

Nad nivou se usmál, jak by blahým

Cítil se blahostí země.

Libostinné zbudily se háje,

V trudných nočních mrákotách leževší;

A jak plamenným svým okem

Prodral Jasoň se skrz dubů ratolesti,

Ptactva zpěv se vinul k obloze:

V táboru procitli plukové.

V ranním slunci lesknuly se zbraně,

Stříbrné třmeny komoňů hbitých

I jasné přílby pérami ochvívané.

V čele řadou stáli rytíři,

Za nimi zbrojnošů pluk věrný.

A jak vzhůru se vinulo slunce,

Nad horami skvělý vstával den:

Z úst mužných ranní píseň zavzněla,

Píseň zvučná sboru bojovníků.

Kdy však poslední se tratil hlas,

V dálných kobkách horních umíraje:

Vstoupil vůdce Bojemil před many.

Děkuje za služby prokázané

I za poslušenství věrné,

Loučil s nimi se po ukončené válce.

„Zkroceni jsou nepřátelé naši,

Již blesků jejich vlast se nebojí;

Upokojen král a pán nechť sní

O blahu svého národu. –

An však doba kyne ještě jiná,

Na východě, odkud blahodějné

Slunce v kraje naše přichází,

Tam muže volá svatý kříž;

Bohumilá, vyvolená země,

V jařmu nevěřících úpící,

Křesťanům všech zemí kyne:

Slyšte, bratří, z východu volání!

Prapor vlaje tam zasvěcený. –

Kdo z vás vstoupí v řady mé?

Se mnou půjde pro slávu a nebe?“

Hle, rozjasnila se čela mužů,

Všickni jednohlasně svolili,

Přistoupivše k jeho praporcům;

Jeden jenom jinoch zůstal zpět.

„Jak? – Vojín, náš rek? –

Snad jej touha k milce vábí?

Lépe se mu zdá v náruči děvy,

Nežli v boji posvátném obývat?“

„Vůdce, odpusť!“ na to Vojín dí;

„V nebezpečí kdyby byla vlast,

A v jedné žíle krev mi ještě ploula,

Jen v jedné, pravím – nerozmýšlel bych se.

Však pokoj vládne Čechií! –

Aniž stydím se veřejně vyznati,

Že znám ještě jednu povinnost –

První po vlasti své;

A ta mně kynouc, táhne k domovu.

Nežiji jen pro slávy zisk,

Nevábí východních mne krajin krása,

Ni touha po zámořských lučinách, –

Mně krásné zde i kvetou růžiny;

Protož – jdi s Bohem, vůdce! – já se vrátím.“

Zbrojnoši se vůkol posmívali

Milenci Ládky spanilé.

Nad tím se jarý Vojín zasmušil.

„Aj, pánové!“ dí rozhorlený –

„Kterého z vás nevěsta želí,

Opuštěna a v hoři hynoucí?

Za čího sledy slzy kanou?

Kdo pro vás pláče v dědině? –

Mlčíte? žádný z vás neoplakán? –

Nuž tedy, nechť zaslepenec

O světle soudit se neosmělí!“

Takto řka, zabodl v oře,

A vraník letěl zpět k domácí hoře.