VÝJEV ZE ŽIVOTA RYTÍŘSKÉHO. (V.)

Skřivánku, milé ptáče, komu pěješ?

Pěješ růži břehem se chvějící?

Čili bylinám po mezích?

Čili mladým háje stromkům?

Všickni mile tě poslouchají,

Písně tvé na sebe vztahují;

Ty však pěješ jenom sobě

A zazpívav, pryč odlétneš,

Odlítnuv, nepomníš, kde jsi pěl. –

Ale jinoch ví, kde lásce žil,

Ví, kde ho roznítil plamen její,

A pospíchá ku milence zpět.

Tak nocí se nejiskří nebes hvězdy,

Jak lásky touhou oči jeho planou;

Tak nezkvítá v sadu růží květ,

Jak líce jeho v zpomnění se rdí. –

Nechť jako bouře šuměl prudkým letem

Vraník osedlaný k dědině,

Nechť k průchodu vše větve prolámal,

Pod stopou jeho kvítky práchnivěly:

Přec lenivým rekovi zdál se kůň.

A hle – v dálce skví se báň s jejího hradu,

Jako hesper v červánkách se stápí,

Západním když plyne obzorem.

Tak žádnou hvězdu Vojín neuvítal,

Tak jasně se mu slunce neskvělo,

Jak ona báň ve záři večerní.

A víc a víc se tmělo,

Jen čela hor se ještě rděla,

Poslední an zář se na ně metala.

Tu vraník mdlý pod jezdcem sklesnul

A ouvozem se válel.

Nadarmo bylo Vojínovo snažení,

Docházel koni dech –

A hbitý vraník nevstal více.

Nelzelo dlouho oželovat koně,

An temnost v kraj se sklonila;

I ukryv mladík puklíř svůj i třmeny,

Stínem háje spěchal ku milence.

Bylať temná, smutná noc:

Vichr hvízdal lesní pustinou,

Praskalyť i větve polámané,

Jak by poslední již mřela noc

A nad zemí jitro víc nevstalo.

Ptactvo lesní nepělo milostně,

Vše se v hnízda bezpečná ukrylo;

Hvězdy nebes nesvítily drahou,

Všecky zhasly v chmuře strašlivé.

Dálných hromů hluk tu počal vířit

A jen blesku kmit rozplanul poušť.

Osamotnělý pocestník kráčel

Smutně smutnou stezkou.

Bylo mu tak ouzko,

Zlé tušení obtížilo mysl,

Mdlobou ledva dále kráčel. –

Slyš, jaký to zavál zvuk?

To není větrů lkavý vzdech,

Toť ztracený je v lese trouby tón.

Ještě jeden – žalostně zaznívá,

Jak by duchy noční svolával.

Či zabloudil někdo v pustinách?

Či to lovce divokého hlas?

Zahoukne Vojín – za ním celý les;

Divý ryk ptáků temnotou se ozve,

A opět ticho; stezka však se šíří.

Ratolestmi stromů pobluzují

Světýlka co bařinou bludičky.

A jak dále kráčí Vojín,

Jasněji se cesta objevuje;

Až pak z lesa ven vystoupí

A před sebou Ládčin spatří hrad,

Noční temnotou se jasně skvoucí.

Všecka okna osvícena stála,

Trub a kotlů zvuk zazníval síní,

A jak bouře ovívala věže,

Jak se lesem neslo větrů lkání,

Jak se v blesku rozněcoval kraj:

Hudba tak zaznívala,

Ples a výskot na hradě se vznášel

A pochodně hradbami se skvěly. –

Pokraj lesa kdo se míhá

Jako stinný obraz noci,

Vůkol smutně pozíraje?

Slabý jest krok jeho, slabší ještě

Vzdychnutí zatajené.

K hradu hledí, tajná slova šeptá:

Slova kletby? – slova požehnání? –

Ozvěna tajemství nejeví.

„Bedřichu!“ zvolá tu Vojín;

„Bedřichu!“ zahučí šírý les.

Postava se blíží,

Blíží se a uleknuta sklesne.