VÝJEV ZE ŽIVOTA RYTÍŘSKÉHO. (VI.)

Věrného sluhu opět našel mládec,

Našel jej stěhujícího se

Z hradu i s krajem se loučícího.

Nad starcovou radostí slzel jinoch;

Však trnul, an se dověděl,

Co znamená ten ples ve zpurné noci.

Jej žalost hlubší pojala

A nikdy, nikdy netěšil se více. –

„Ó, pane, drahý pane!“ Bedřich dí;

„Když s pole jste mne poslal k domovu,

Bych utěšil nevěstu Ládku vaši:

Nesnil jsem věru, čeho dočkám se.

Ta, jenžto o posledním večeru,

Kdy pro vlast v boj kynula povinnost,

Tak svatým slibem se zavázala –

Ta, jenž vám lhala vroucí lásky city –

V tak krátké době vás oklamala!

Již mladík jiný opanoval ji;

Aj, jeho hladké tváře, všetečné chování,

Marné, ba zženštilé povahy

Zmocnily se srdce Ládčina. –

Ó, pane, drahý pane můj!

Nechte ji, nehodnať ona lásky vaší!

Mníť, že jste mrtev klesnul v boji –

A pro vás neslzí!

Když k nám zavála pověst truchlívá

O vašem oumrtí – ó, bylť jsem svědkem,

Jak líce její lehce zčervenaly,

Usmání hrálo ústama lhavýma;

Ni jedna z očí nekanula slza.

I na bojiště pospíchav

A bez nadějné zprávy zpět se vrátiv,

Žádný soucit bolu svému nenalezl jsem! –

Mohl jsem zde déle dlíti? –

Svatební mne zahnal ples;

V želu jsem se chtěl ukrýti,

By mne přijmul tmavý les! –

A vy? ó, rcete, jak se dělo s vámi,

Že vás opět nalézám?“

Vojín mlčel; pevně držela jen

Ruka jeho meč. Tělo chvělo se,

Jak se lípa třese v bouři;

Rtům však vyjeviti nelzelo

Boj vnitřní. – „Ona mne nemilovala,

A láska vnutit se nedá!“

Tak šeptal polohlasně jinoch;

A jak se v hradě ples opětoval,

Klesnul Vojín k chladné zemi.

V boji rekem, v lásce dítětem,

Hořce plakal jako dítě v želu;

A Bedřich věrný plakal s ním.

Ledva první denicí se úsvit

Snesl k zemi mlhou zhuštěnou,

Bouř se utišila v krajině,

I zvuky na hradě umlkaly:

Vznášel mír se nade lesní pustinou,

Kde nemluvíce ozbrojenci dva

K východním se krajům brali;

Až pak prvním slunce pohledem

Za obzorem hor se ztratili,

Nikdy víc se nevrátivše.