VYJÍŽĎKA

Rád po čase město zrak vidí

v opuštěnosti své.

Ty ulice hltá, shon lidí,

to slunce zlatorzivé.

Před’ podzim slunně mživý

svou zlatohnědou tkáň.

V ní pohádkou se diví

chrámová, zelená báň.

Jak tlukot srdce tiše

šum z hloubky města zněl.

A z té, kde sloucháš, výše,

pokojný rytmus měl.

Chodníky, domy, brána

mne znaly zas, prozřely.

A hradní slunečná strana

vzkřikla: živ, příteli?