Vyjížďka do lesů.

V kolesce do lesů z rána

koní mě zanesl cval,

v traviny rosa je vtkána,

z lesů mlh bílý pruh vstal.

Jedeme do lesa hlubin,

ve vůni, vlhkost, stín,

sojky kde křičí teď z dubin,

k veverkám z doubravin!

Nervy mé opil cval koní,

kolesky divoký let,

pohádkou v duši mi voní

z minula ztracený svět.

Září už chýlil se k sklonu,

listí už stromům rval,

záplavu žlutavých tónů

v dubiny vyléval.

Ale přec ještě to hřálo

jako v těch minulých dnech,

blýskalo světlem a plálo,

voněl tím smočený mech!

Je to zas, jako to bylo

dávno, tak dávno již,

v nervy jak v tvé se to vpilo,

pojednou ucítíš...

Trávy to kolébá vzdmuté,

vřesy to zčechrává zas –

Třebas už všechno je žluté,

dosavad ještě je čas,

tomu, jenž za tebou, světu,

s trpkými pocity,

ujeti v závratném letu,

ztratit se v lesy ty, –

v ticho a v šelest se vmísit,

ve travin ulehnout kyv,

zlehka a zvolna zas křísit

něco, co bývalo dřív,

v duši si vyvolat chvatně

pod citu nárazy

na vlhkém slzami plátně

mlhavé obrazy...