VYJÍŽĎKA NA AI PETRI.
My vyjížděli za jitří.
Jak smola černí oři tři
zvonečky hlasně řinčíce
letěli prachem silnice.
Na nebes pláni růžové
visely mléční mráčkové
a krajek jejich chuchvaly
krvavě doutnat začaly.
Bez biče, slov a bez klení
můj Tatar řídil spřežení.
Měl řecký profil, byl to syn
těch Hellenů, jimž Tatařín
kdys vnutil řeč i víru svou
i jméno rodu. Teď zde jsou
ty zpustlé zbytky antiky,
dob dávných bědné pomníky
v služebném znovu područí.
Však nebyl zrovna nejchudší
můj Tatar-Hellen: po šíji
se zlatý řetěz ovíjí,
kus práce staré mistrné,
i prsteny má stříbrné
a rudou jak mák v obilí
hedvábnou měkkou košili.
I carské gardě být by moh
jak svíce rovný smělý hoch
s tou černí vlasů bohatou,
kam vsadil čapku huňatou,
ozdobou pyšnou – čertův syn!
A jedem. Svěží měkký stín
na cestě leží. Nad hlavou
pokryto vrstvou šedavou
se chvěje dubů listoví;
jím paprsk zlatě nachový
chvílemi křepce proskočí
a vbodne se ti do očí.
Kol dáči jedem. Stojí tu
vnořena v sladkou dřímotu,
a bílé clony na oknech
lehounce zdouvá vánku dech.
Služebnou vidíš dívčici
verandu líně čistící,
stůl prostřený i samovar,
jejž roztápí už uhlí žár –
pak zas ty stromy nad hlavou.
Zříš nebes klenbu modravou,
tím modřejší, že rozbita
jen v kouscích snětmi prokmitá.
A jedem, jedem. Šedý prach
se usazuje na brvách,
zrak přivírá se. Cikad hlas
se všech stran zvučí. Slunce jas
začíná pálit. Se strany
jak dálné, temné varhany
sem slyšet moře. Do zadu,
kde splynou v kmenů hromadu,
se sunou duby. Po kraji
se cesty křoví zvedají,
tu plané růže, víno psí,
vše plno květů. Jedem vsí.
Tatarská malá vesnice,
před domy stojí lavice,
vše pusto. Krámy zamčeny,
nic nehne se; jen vzbuzený
kůň v stáji hlasně zařičí,
pak zakdákání slepičí
se ozývá, a v dálce kdes
se katí nepokojný pes.
A v jednom okně svěšená
se poodkryla záclona,
a z oka černého jak tma
jde zvědavý hled za náma.
Les roste. Duby zmizely.
A nad hlavou mi ševelí
pinií sněti. Obr je
taková štíhlá pinie:
věž venkovského kostela
by mohla krýt se docela
při bouři v dešti velikém
jí jako dobrým deštníkem.
V klus proměnil se koní cval,
neb stoupáme. A vzduch se stal
vonnějším, těžším, omamným.
Je na pohled jak modrý dým,
je horký, doušky voní v něm
i jalovce svým výdechem
i trávník sluncem spálený
a pinií sen kořenný.
Ach, pinie! Hned v prvý ráz
si člověk zamiluje vás!
Neb jako nesplněný sen
jest v každé duši utajen
as taký obraz: spěti výš
a přímočarně v modrou říš
a tam rozložit korunu
svých myšlenek a květů, snů,
kam nikdy nedostoupí svět,
kam člověk nemůž pohledět,
kam život nejde bláhový –
tak, jak žijete stromy, vy!...
Stoupáme dále. V mlčení
můj Tatar řídě spřežení
napjatou trhá opratí;
v ostrých se úhlech klikatí
ujetá cesta; na boku
Ai Petri jedem v poskoku.
Chvílemi propast strašlivá
po straně jícen odkrývá,
a – čertův syn – můj vozataj
bravurně vjede v samý kraj
a neohledne, nehne se.
A nad srázem tím nese se
na roztažené peruti
obrovský orel bez hnutí,
jak byl by v modro nebes vbit.
A druhý se jak tečka kmit
a roste, roste, již se mih
kol prvého a v obloucích
se graciesně stihají.
Je horko. Vzduchem míhají
se vrstvy rozvlněných čar.
A tiše sníš. Oh, jaký dar
je tohle snění! Zrak tvůj mdlý
ty barvy všecky zrcadlí:
vzduch, zeleň, skálu, nebesa;
v tvůj sluch směs tonů poklesá:
zpěv cikad, zvonky, koňů dept,
kol praskání i stromů šept –
však jinak pranic nežiješ,
ba, necítíš, že tady jseš...
Klus koní přestal. Krokem jdou,
neb cesta příkrou výšinou
začíná stoupat. Do dáli
se časem výhled odhalí:
přes tmavé vršky pinií,
jež slunce zlatem ovijí,
na bílé dáči, stužky cest,
na moře pláň, jež zprvu jest
blankytně modrá, dále pak
už leží jako šedý mrak,
že nelze poznat, její lem
kde s bledým splývá obzorem.
A v šedi vod těch zlehounka
se houpá plachta bělounká,
i vzpomeneš si maně slov,
jež napsal o ní Lermontov,
a jak ty sloky v duši zní,
hned letěl bysi v dálku s ní...
Výš, stále výš! Zrak unaven
se šine plochou skalních stěn
mocného vrchu, hledá stín
obrovských stromů... lesa klín
se strany hledí tajemně:
tu stojí červenavě pně,
a bují zeleň dlouhých trav,
modř zvonků, liljí zlatohlav –
kdo ví, už kolik tomu let,
kdy šel jím člověk naposled!
Oh, už jsme v úhlu posledním:
Teď celý ráj ten dole zřím –
můj bože, jak je krásný svět!
Mílemi letí jím můj hled
a neví, kde se zastavit!
Medvědí Hory oblý štít,
má sladká Jalta, hřebeny
modravých kopců, zčeřený
pruh zeleně a dáči v něm,
i Alupka i chatek sněm
i naše Barbó poznám též,
park, vinice a jeho věž –
vše malé tak, že přeletem
vpít mohu rozloženou zem –
jen moře ne... to bez mezí
svou velikostí vítězí,
a mníš-li v mžik, že v dáli je
kus břehu bílé Asie –
to přelud byl, to lehký mrak
oklamal domýšlivý zrak –
ó kdyby Satan tady stál
a děl: to vše bych tobě dal,
jestliže ty jen budeš chtít
přede mnou čelem o zem bít – –
oh, dobrodinče Satane,
já neřekl bych jistě: ne!...
Tak vyjeli jsme na horu – –
Nic smutnějšího neviděl jsem v žití:
step rezavá se táhne k obzoru,
a slunce jaksi zoufale v ni svítí.
Špinavé hejno ovcí bloudí po ní
a ze zvyku víc, než v naději pastvy,
své čumáky v zem s resignací kloní.
A havrani tu velcí zčepýření
jdou stopou jejich, blýskavými zraky
k těm ovcím zříce v krvelačném chtění.
Prostředkem stepi dlouhá cesta běží,
je lemovaná sloupy v carských barvách,
a nezvířený rudý prach v ní leží.
A v přísné ohromnosti nad tou pouští
se nebe klene; za obzorem v dáli
se jeho okraj teprv dolů spouští –
Nic smutnějšího neviděl jsem v žití...