VYJÍŽĎKA.

Náhle, ach, náhle v podzimní čas,

strom kdy se zachvívá žloutna,

musil jsem v kraje vylétnout zas,

v pole, kde pejřavka doutná;

večerním vlakem vyjel jsem z Prahy

na třetí stanici jen,

abych měl v duši pocit zas vlahý,

abych zřel zhasínat den.

Vyhléd’ jsem oknem... Ve barvách mdlých

obzor se rýsoval nový...

někde už zeleň barví šeď rýh,

stromy jsou holy i křoví –

cesty se lesknou u lesa v mlze,

hvízdání rozrývá hluš,

na oknech mrazík rozplynul v slze,

kalný vzduch houstne v tmy tuš.

A tu jsem vzpomněl, na jaře jak

projel jsem krajinou touto,

zeleň kdy zde mi vítala zrak,

rázem kdy přerval jsem pouto,

které mě tehda svíralo v městě,

o nových plánech jsem snil,

o nových směrech, o nové cestě,

o novém rozkvětu sil.

Vyhléd’ jsem oknem... tenkrát jsem zřel

všade se rozlévat světlo,

u trati, kudy rychlovlak jel,

vonělo všecko a kvetlo,

jedu tu zase... všecko se mění,

obzor můj zatažen mhou...

Ale čím víc tma splývá v mé snění,

hvězdy v něm jasnější jsou...