VÝKLAD PŘÍRODOPISNÝ.

„Vše ztichlo, pane. Klecí mřížovím

jen líně šelmy občas hlavu noří –“

„„I lev?““ – „Ten potichoučku dávno zdřím’

a v zornicích mu vášeň nezahoří...“

„„Tak shroutil se již v bezmoc ubitý?““

„Ne, pane, ubit, jenom vysílený,

jsou přirozeny zcela cesty ty,

jež přivedly ho této do proměny.

Ó, mýlíš se a špatné pojmy máš,

lva ze staré znáš jenom učebnice,

tam jiné zvíře nežli lvíček náš,

jenž krotký jest a mírný převelice –

A bouřil-li, toť starých dějin zvěst,

teď rozum jemu v mozek přišel k staru,

on smířil se, že ve zvěřinci jest,

že bez hřívy jest, bez ostrého spáru.

Jen chabý zbyl mu z plavé hřívy vlas

a silné drápy dávno otupěly –

tož nejlíp smířit se, vždyť síly čas

teď povzdech vyvolá jen rozechvělý –

On usmířil se. Hlavu nakloní

– jeť ve smutku svém takřka trochu lidský –

a občas se mu slza vyroní,

a vzdychá, sestárlý a elegický...

Na slunci slabé údy vyhřívá

a leda mouchy z dlouhé lapá chvíle...

Je podivno, jak šelma strašlivá

se ve zvířátko změní roztomilé...“