Vykladač znakův panských. (I. Minulost.)

Jako oř, co druhdy pána svého,

Vůdce v slavných bitvách vítězného

Nosil mezi nepřátelské pluky,

Kdyžto ujařmen a spřežen k plouhu

Slyší polní trouby známé zvuky,

Bystré sluchy napne, hřívu vztyčí,

A po bitvách dávnou cítě touhu

Uzdu hryze, zrývá se a řičí:

Tak se duch i srdce napíná,

Tak se vlastimila proudí krev,

Když na zašlou velkost zpomíná:

Slza tajná z očí vyjde v jev,

A hle! z ňader hořem přitlumených

Vykypí ve zvucích rozhorlených

Touhou podnícený slavozpěv!

V kraji rázu neodcizeného,

Tam, kde hrdé věže Zvíkovské

Strmíc z výspy proudu zdvojeného

Skrývaly koruny královské;

V kraji kde se vody Uslaviny

Proudí do společné do hlubiny,

Strmí v prostřed těchto svorných vod

Zámek jako koráb zakotvený,

A v tom zámku mnohý český rod

Po dalekých zemích proslavený

Zkvítal, šířil se a – běda! zhynul,

A jen některý znak nezrušený,

Co i v bitvách i na sněmích slynul,

Na věži a pod pavlačí zámku

Dává o vlastnících věst a známku.

Rožmitálských pánů chrabrý lev,

A ostrýma kloma zbrojeného

Sťatá hlava kance divokého

Nejdřív zrakům vyskytnou se v jev.

Ten znak svědčil vnukům Bivoje,

Který v lesích na kance se řítil,

A nerázně za uši jej chytil,

I co kořist svého výboje

Vrhna šelmu lítě rozdrážděnou

Chvatem na svou šíji obnaženou

Na hradě ji složil Libušině

Před milenkou svojí vyvolenou;

A pak slavil svatbu na Tetíně.

Ejhle z toho rodu pračeského1

Zasnoubil se krásné Johance,

Která byla mravu líbezného,

Našich dědů král a obránce;

By pak blahem míru žádaného

Náš vítězný národ oslavil,

Jiří svého svata věhlasného

Do dalekých zemí vypravil:

Pan Lev Rožmitálský s druhy svými

Ve všech zemích statně rytířoval,

Na sedáních činy rekovnými

Slávu českých pánů rozšiřoval,

I okrášlen rounem burgundským,

Jehož nápis: „pretium non vile,“ –

Protože jen ověnčená píle

Činem po královsku velikým

Jasonova mohla dojít cíle, –

Přeplavil se k Albionu dále,

A na dvoře Eduarda krále

Věhlasem a dvorností jest slynul,

A na kolbách mnoho získav díků

Po bouřícím moři odtud plynul

K ukrutnému králi Ludovíku,

Jenžto s svojí ochotností franskou

Slíbil Čechům býti prostředníkem,

By usmířil bouři vatikanskou,

Která zuřila jest nad Jiříkem;

Ale bouře tato plna krve

Zuřila i potom jako prvé;

A nevěrný Zdeněk z Konopiště

Sváděl žoldáky své na bojiště

Proti manům krále nejlepšího,

By s cizákem rodu krkavčího,

Který stal se zrádcem svého tchána,

S trůnu svrhnul našich dědův pána!2

Pan zeť Korvín šeredně se zmýlil

I se všemi svými husary,

S Černou družinou i s Tatary,

Nikdy v Čechách svého nedocílil;

Nic mu nepomohla latina

Ani Caesarovy komentáře,

Švárná zvítězila čeština,

Rokycana vznes’ se nad Hiláře,

A kostnický Čechův hrdina

Nechtěl ustoupiti z kalendáře.

Statný Jiřík slavně vládnul dále,

Smrt jen zdrtila mu silné rámě,

A pak pochován jest mezi krále

Tam na hoře v staroslavném chrámě:

Tam po boku Karla, Čechův Matky,

Leží Otce vlasti pozůstatky! –

Z Francie, kde Čechův slavné jméno

Od lidu a krále bylo ctěno,

Český vyslanec až k horám spěl,

Které se své příkré výšiny

Hledí do Navarrské krajiny,

A z Navarry dále do Špaňhel.

Pan Lev nestanul dřív na své cestě

Až v Burgosu, staroslavném městě,

Kdežto pod náhrobkem starožitným

Nesmrtelný odpočívá rek,

Jenžto křesťanů jsa vůdcem bitným

Saraceny honil na outěk,

Kdekoli se před ním ukázali.3

U té jeho hrobky z mramoru

Naši rytířové prokázali

Povinnou čest Campeadoru,

Jehož sláva nikdy nezahyne,

Dokud proudy Duera i Arlance

Budou vysílati v moře Siné

Bohatou vod sladkých ofěru,

Dokavad ballada i romance

V lahodících veršů rozměru

Z úst kastillských sladce bude zníti

Ku milostným zvukům mandolíny,

Dokud jaký Hišpan bude dlíti

Od Cadizu zhůru do Mediny.

Od Cidovy hrobky památné

Bohatýři naši dále spěli

Na místo Hišpanům posvátné,

Kde dřív Kališníků neviděli

V chrámu blahozvěsta Compostelly.

A tu od Maurův i od Hišpanů

Ze všech končin bylo podívání

Na zrůst a na chrabrost českých pánů,

A tu bylo o nich povídání:

Jak prý jejich čarodějná síla

Kouzedlnou zbraní opatřená

Na tisíce vrahů rozdrtila,

I nebyla nikde přemožena.

Leč pan Vratislav a Hanuš slavný

Špaňhelského okusily hněvu:

Nebo rytířové jsouce správní

Věru mnohou okouzlili děvu,

Mnohá Doňa stranou od Špaňhela

Na ty Čechy oči obracela,

Až se proto velká bouře strhla

V Omeledě u kastillském hradě,

Kde se pomsta zakuklená v zradě

Na vladyky naše prudce vrhla;

Ale hrstka Čechů obležených

Veškerému odolala městu,

Řadami pak smělců rozlícených

Volnou sobě proklestila cestu

Dále do svobodné do prostory,

Kde milostné skončily se spory,

I nastala jiná práce mužná,

Ježto vedla české hrdiny

Na kraj světa v ony končiny,

Kde ustává snaha dobrodružná,

Kde se svět ku svému konci bere,

A pod ním začíná Finis terrae!

Odtud do krajiny, kdežto dávná

Lisabona v sadech pohroužená

Květe vůkol Tajem okroužená,

Brala družina se pravoslavná.

V tomto městě vyskytlo se nové

Hostům těmto českým podívání,

V okovech když spjatí otrokové,

Od otrokův zlata nachytáni,

Z dálných končin, tam kde na oázy

Palčivější střely slunce hází,

Do Evropy na trh přivlečeni,

Stáli na prodej co podlý skot,

A otroctvím mrzkým omráčeni

Sebe proklínali i svůj rod,

I nešťastné svoje potomstvo,

Kteréž od rodičův odtržené

Ve vlasti své zrálo zlořečené

Pro evropských vrahů lakomstvo!4

Nebo dokud mladost, outlé tělo

Ku porobě věčné nedospělo,

Dotud vlčích srdcí ukrutníci,

Bohatnouce starší loupeží,

Krutou lítost měli s mládeží,

Dítek nehonili na štvanici,

Až by nedospělci osiřelí

Na okovy tužší oudy měli.

Takto člověk podlejším se vztekem

Nežli zvíře shání za člověkem:

Tigr nucen strašnou mocí hladu

Schvátí ovci, svého jícnu vnadu,

Sám jen sytý člověk lákán zlatem

Pro zlato se stává bratru katem,

I roznícen vášní lotrovskou

Trýzeň chystá jemu otrockou,

Která rychlé smrti ukrutnější

K smrti vede cestou nejhroznější. –

Od jeviště toho strašného

Potomkové rodu slávského

S ošklivostí oči odvrátili;

Neboť praví synové jsou byli

Velikého druhdy národu,

Jemuž volnost byla dědictvím,

Jemuž mrzkostí a zlodějstvím,

I výmyslem cizích podvodů

Poroba od věčných sloula časů,

Dokud v jiném rouše z jiných pasů

Na lid slovanský se nesřítila,

I poddanou dobrým pánům chasu

Na chlapy a many nezdrtila,

Až pak láska králů věhlasných

Náš lid sprostila pout nešťastných. –

Z vlasti kupčíkův, jež libujíce

Sobě v otročím tom obchodu

Zohavili Negrův na tisíce

Vyvržených z práva národu,

Bral se vůdce české družiny

Od Alfonsa štědře obdařený,

Od manželky jeho krásné ctěný,

Nazpět skrze horní úžiny

Do rovnějších končin Languedoku,

Odtud k slavnému spěl Avignonu,

Jenžto vatikánu, svému soku,

Záviděl teď tiary a trónu;

Neb zde láskou k vlasti Klimentovou

Rozvedená druhdy od manžela

Stará Roma stala jest se vdovou,

I jak slavná socha vyhlížela,

Plna krásy, plna oupravy,

A však byla sochou bez hlavy!

V tomto avignonském Eldoradu,

Kdežto v jaře časně rozvitém

Nebe poklenuté blankytem

Neznámou kdes jinde jeví vnadu,

Blahodárné oko přírody,

Slunce svým paprskem důraznějším

Jasné udělujíc pohody

Štědře svítí nivám úrodnějším,

K zniku vábíc květů zárody,

Že i kynou zrůstem ochotnějším,

A se šatí rouchem půvabnějším,

V dálinách když na severu chladném

Sotva chudobka se v trávě vine,

A fialka u zápachu zrádném

Ruky obává se nehostinné,

I z dlouhého probuzená ze sna

Ze skleníku ve dne kráčí Vesna,

Aby opět do skleníku v noci

Ukryla se mrazů kruté moci: –

Zde již pod tím nebem lahodným

Skví se v poli plno jara dítek,

Žádný outlý nebojí se kvítek,

Žeby zhynul mrazem podvodným,

Zde již ku Vestalce bělostné

Narcisek se k lilii své sklání,

Amarant již po věterku vání

Šepce růži vzdechy milostné,

A co jinoch, jehož láska blaží,

Vavřín po sňatku své myrty baží.

V okolí tom rajském Avignonu,

Schvácen tužbou sladce trápící,

Vyléval svou bolest lkající

Věštec do znělek a do kanzonu;5

V potocích zde jasných jako nebe,

V každé vodoprysku krůpěji

Vídal Laury obraz vedlé sebe,

Přízrakem tím koje naději,

Který jako fata morgana

Na březích sicilských vídaná

Jevil zde se jeho zrakům věštím,

By jej omámil jen krátkým štěstím,

Pak jej vrhnul do života víru,

Kde Francesco za nejvyšší lásku,

Za tu perlu nejdražšího jádra,

Ježto pozemských dnů zdobí pásku,

I za bolnou ztrátu srdce míru,

Za zlou trýzeň touhy neukojné,

Co jak žhoucí láva Etny ňádra

Celou jeho pronikala jsoucnost,

Nic nezískal svojím utrpením

Leč pochvaly stradatelův hojné,

Jenom odkaz jména na budoucnost,

Kterého si dobyl svojím pěním.

A ta lichá cetka slávy lstivé,

Jižto nesmrtelnou zove lid,

Že as několika věků žive,

Sem tam bloudíc jako věčný Žid,

Jenž hledaje smrti neustále,

Za trest musí toulat vždy se dále, –

Jenom sláva za tu obět velkou

Sama měla býti platitelkou?

Tak jest sláva svému oblíbenci,

A vítězné lásky podrobenci

Za trud živobytí přelstěného

Dala z ruky nejvyššího kněze

Věnec, jenžto sluší na vítěze

Kapitolské pompy dostojného.

Ejhle nejskvostnější slávy věnec

Získal zpěvný lásky zasnoubenec!

Ach! jak trpkou bylo odměnou,

Po tak mnohých ostnech touhy dravé

Trápících to srdce plápolavé

Vztyčit hlavu laurem věnčenou,

I neklesnout srdcem ve hlubinu

Přeludův mámících zbavenou,

Kde naděje nenechala stínu,

Ba kde sama kotev obraznosti

Nedopadla na dno skutečnosti!

A za všecku tuto hroznou ztrátu

Měla být jen sláva za odplatu?

Ach! za jedno Laury políbení,

Za jedinké s ní jen okamžení,

Za jedinký jejích očí zhled

Byl by dal Francesco všecko jmění,

Všecky slavověnce, vešken svět!

A ta láskou pohrzená sláva

Lásce nejskvělejší slávu dává,

Hodnou, by nad ústím časův proudu

Přečkala tu hrubou země hroudu,

Takto jako nízkou těla hmotu

Musí přečkat ujařmený duch,

A se zhůru vznésti ke životu,

Svobodnější vlasti člen a druh!

Hle toť vítězná je palma lásky,

Že pozemské s nebem snoubíc pásky

Strážným andělem jest naději:

Ona nesmrtelnost hlasněji

Nad hlasy všech filosofů hlásá,

Neb v ní objímá se s Pravdou Krása!