Vykoupení.

„Aj přímo k tobě mocnáři

Ztepilou zde pannu vedem;

Jest sice krásná ve tváři,

Ale její srdce jedem

Již napustili svůdníci,

Suď přísně sám tu bídnici,

Věz, že bohy zneuctila,

Naši víru opustila!“

Tak žalovali katané –

A před stkvostným trůnem Festa

Bez hrůzy stálo nazvané

Děvče, krásná Andromesta.

„Tu hříšnici jen přísně sud',

Bůh její milostiv jí buď!

Hrozná, kaž, ať muka zkusí,

V našich rukou zemřít musí!“

Jak vládař okem pohleděl

Na spanilou tvář té roby,

Hned milostí jat nevěděl,

Říci měl svým sluhům coby;

Jen přísně prstem pokynul,

V té chvíli hněv ho pominul.

Slúhové se podivili

A od trůnu ustoupili.

Pak takto dívce vece Pán:

„Mámť moc tebe zahubiti,

Bud' však ti život darován,

Musím se ti pochlubiti;

Že ač tě vinnou nalezám,

Předc tobě sám svou ruku dám,

Krásnou chotí mou máš býti!

Chceš snad semnou v sňátek vjíti!“ –

„„O vládaři tvůj hněv se kroť,““

Andromesta Pánu řekla,

„„Já nemohu tvá býti choť!““

„Proč? Mé řeči si se lekla?“

„„Ne, není tomu tak, co díš,

Nechť Pane odemne to zvíš,

Že již ženicha mám svého

Krista Pána nebeského.““

„Co slyším? – Z tvých ust zdráhání?

Dítě! aspoň toho bludu

Nech, vystříhej se rouhání,

A já milostiv ti budu,

Za poslušenství přijmi vděk,

Chceš v panenstvíli strávit věk:

Diany dám kněžství tobě,

Rozmysli se v této době!“

A tichá zas co beránek

Dívka vece: „„Jak pak mohu? –

Můj cožby řeknul milánek? –

Jenom jedinému Bohu

Chci sloužit v živobytí svém,

Vždy v obcování šlechetném;

Ten mi úřad neukládej,

K tomu mě ach nenabádej!““

Po těchto slovech hrozný hněv

Festovi se jevil s líce,

I povstal zůřivý co lev:

„Nezasloužíš milost více!

Když tvrdošijně na svém dlíš,

Teď přísnou z mých ust pomstu zvíš;

Ne snad chrámu vládařkyní,

Venuše buď otrokyní!“

A káže vládař slúhům zas,

By ji vzali bez prodlení,

A šetřili po všecken čas

Děvy pilně ve vězení. –

Tam holubičku zbaviti

Má krkavcům se zdařiti,

Běda! nevinnosti čisté,

Tak má pomsty dojít jisté.

Tu Alexander statný rek

Před trůn zlatoleskný kleknul,

Jej krášlil ještě mladý věk,

A ta slova vládci řeknul:

„Zač tebe prosit bude teď

Tvůj slúha, dovolit mu hleď,

Nechať první outok zkusí,

Dívka se mu kořit musí.“

„„Že mocná bývá tvoje zbraň

V krutém boji muži statný,

Po vůli tobě teď se staň;

Odměny to důkaz špatný.

Však žádám, bys mi zvěstoval,

Jak dívku tu si pěstoval,

Nad svým pokladem jak bděla,

Jak se vlídně k tobě měla.““

Tu zprávu slyšev radostnou

Alexander spěchá cestou;

By v žaláři pak s milostnou

Potěšil se Andromestou.

Ač krásný jest on mládenec,

Předc jak k ní vkročí oděnec;

Dívka co sníh v tváři zbledne,

Jak ho k sobě jíti shledne.

„Poď ke mně ubožátko blíž,

Nelekej se panno čistá;

Neb v této chvíli jistě zvíš,

Předemnou že budeš jista:

Já nejdu chlipně milovat,

Jen tvou čest míním zachovat,

Ať se tyran v srdci směje,

Bůh své věrné štítem kreje!“

Když krásným slovům nevěří

Ještě děva uděšená,

Sám jinoch k ní krok zaměří:

„Buď pak – praví – potěšena!

Skrej v tento můj se vojenský,

Mně postup oděv panenský;

Neztratím v něm udatnosti

Ani ty v mém nevinnosti.“

Po dlouhém přemlouvání pak

Volná byla jít do města,

I slíbila mu věrně však

Převlečená Andromesta:

Co žádal vědět panovník,

Že vyřídí co bojovník!

A hle vyjde v bezpečnosti,

Bůh sám hájí krásné ctnosti.

A přímo kráčí k vládci hned

Panna v zbrani beze strachu.

I postaví se k trůnu v před,

Nevine se k němu v prachu,

Rce: „V jejím byl já vězení,

Než marné jest mé snažení;

Nevlídně se ke mně měla,

Nad svou ctností pilně bděla.“

Když vyjde hrdina zas ten,

Zůří vládař, mstou se kojí,

Jít katanům hned káže ven,

Hrozná muka dívce strojí. –

A někteří z nich v žalář jdou

Pro Andromestu šlechetnou;

Místo děvy – lupu svého –

Najdou tam lva udatného.

By za svou odvážlivost vzal

Slušné tresty z ruky vládce,

Jej k sobě přivest Festus dal,

K němuž počne takto mládce:

„Věz, s tou, co vsadils nehodně,

Šat proměnil sem svobodně:

By čistotu zachovala,

Bohu za to díky vzdala.“

„„Ty podvodníče! to je klam,

Nímž se hledíš vymluviti,

Já nyní úmysl tvůj znám,

Myslíš snad se zasnoubiti,

Ji někdy za choť sobě vzít;

Tvůj trest má ale zmírněn být,

Jestli vyznáš tuto hbitě,

Kde to plémě vězí skrytě.““

„Co pravíš vládaři, jest lež,

Neznal sem já Andromestu,

Tou nadějí se marně těš,

Žebych okázal ti cestu:

Zdaž v městě kdesi její byt,

To v pravdě nevím, ten kde skryt,

Aniž odemne bys zvěděl,

Třebas usmrtit mě hleděl!“

„„Nu tedy krutou smrtí zhyň,

Když si usmyslil tak sobě,

Tvé tělo bolestí se viň;

Nedám milost více tobě!““

Jak smrt se mu však hotoví,

Tu přiběhne a propoví

Andromesta: „Máť tvá ruka

Mne zas, tomu odpusť muka!“

A k Alexandru opět rce:

„Přijmi díky za své činy,

Můj vládař ale nechať chce

Pustit tebe bez vší viny.

Že panenství si mého květ

Od zhouby zachoval, to svět

Splácet ti již musí časně,

A Bůh v nebi někdy jasně.“

„„Buď třebas s tebou rozdvojen!

Po tvých slovech má se státi.

Já ještě chci být spokojen,

Míním svobodu mu dáti;

Když vezmeš na se bídnice,

Ty zatvrzelá hříšnice

Přemluvit ho, aby opět

Našim bohům pálil obět.““

„Jen krutý rozkaz tvůj se staň,

Nemohu to druhu svému

Já učinit, Ó Bůh mne chraň;

Abych zlé za dobré jemu

Snad nevděčně teď vracela,

Můj dluh tak špatně splácela,

Toho nikdý neučiním,

Před Bohem se neobviním.“

„Tys zachoval mi panenství,

Alexandře velkodušný!

I tobě koruna se stkví,

Podstoupíme spolu krušný

Trest souzený nám, jenom poď,

Svou sestru mile doprovod',

Skutek zlý nás nepočerní;

Umřem spolu Kristu věrní.“

Hned katané se chopí těch,

Vykonat chtí službu pilně,

A patří na ně oko všech;

„Ne!“ – dí Festus – „neomylně

Vést musí jejich víra lid;

Neb dává ještě v smrti klid!“

Slza jeho líce rosí,

Poučenu v ní být prosí.