VÝKŘIK DUCHA.

Za noci hluboké, když ve tmě dřímal svět,

já k tobě modlitbou jsem volal, bože němý;

když v prosbách úpěl jsem, tys nechtěl rozumět,

a k nebi když jsem chtěl, já zpátky padal k zemi

a v prachu jejím dál jsem úpěl bez naděje

já, který v nadšení chtěl hřímat nebesy:

já chtěl jen jeden svit, jenž vírou v duši hřeje,

jen jednu plachou zvěst, kde, věcný bože, jsi –

však k zemi padal jsem zas, krutý bože, zpět:

tys, bože, nechtěl rozumět!

Tys výkřik neslyšel, jenž z ňader vylét’ mi;

jen hluchá ozvěna, kde chtěl jsem vidět tebe,

mi prázdnem volala do ducha siré tmy:

já poznal v bouři snů, že netřeba nám nebe,

já nechtěl znáti tě, když ty jsi neslyšel mě,

v kal všední, hnijící jsem uvrh’ píseň svou,

já holubici snu v plen hodil vášní šelmě

a divým orgiím, jež v duši bouří řvou, –

je polámaný to a pošlapaný květ:

tys, bože, nechtěl rozumět!

A co dál bude pak – ó bože, kdož to ví?!

Ty zavrhl jsi mne, já nechtěl tebe znáti;

ač strašlivý tvůj hněv se k bleskům hotoví,

ať divou vichřicí mne ve hrob náhle schvátí:

ty jsi mne neslyšel, když lkal jsem bez naděje,

tys nechtěl vidět to, jak v mukách v prach jsem pad’ –

ó sraz mne třeba v tmu, jež děsná na mne zeje,

ó vzpláti nech svůj hněv, jímž věčně budu klat,

a bleskem pomsty své mne ve klín pekla smeť:

vždyť’s, bože, nechtěl rozumět!