VÝKŘIK V NOCI.

Zřím okny v ticho večera

skrz větve řídké chorých stromů,

v dál do ulic, kde za šera

ční černé stíny starých domů;

hluk velkoměstský zmírá v zdech,

jen rachot vozu slyším temný,

šum stlumený – jak k nebi vzdech,

by stoupal stajený a jemný – – –

V tmy z oken domů bleskla zář,

do ulic stichlých noc se dívá,

klid bezzvučný jak v mrtvou tvář

se v spící město měkce schvívá...

A náhle nocí výkřik zněl –

(ten opilec sbil ženu zase)

a jak se mrtvým tichem chvěl,

já výkřik bídy slech’ v tom hlase.