Výkřik ze tmy.

Těch nálad příšerných mě osten divě bodá,

nerv můj tak rozchvěný se trhá přepjetím

a v duši zdrcené červ neúmorný hlodá –

jdu bez úkoje dál za kletým Tajemstvím.

Má duše proto chví se hudbou temnou,

zní v trpkých akkordech, jež hraje šílenství,

a žádosť života, ta usne jenom se mnou,

až smrti polibkem v kraj vejdu Tajemství...

A přec bych zřel tak rád dnů záři slunečných,

vzplál ohněm sálavým, žil krví hořících,

tmu nocí bezsenných v žár barev zapálil,

rty k číši radosti tisk’ vášnivě a pil

a v štěstí výkřiku a lásky očištěné

pozdravil jásavě Tajemství odhalené!