VÝKŘIK

Když růže, tedy ať jsou červené,

když láska, tedy horoucí ať je!

Na prahu života tím zvoláním

jsem plýtvala – a plýtvám ještě teď.

Vždyť věřím v červeň růží, na bílé

když trsy hledím – lásku horoucí

zřím tam, kde není o ní potuchy.

Tak bílé trsy růží rudě zřím

a lásku u lidí si vykouzlím,

kde není jí a nikdy nebude.

A sen jen přijímám, ne skutečnost,

sen rozdávajíc: růže červené

a lásku, která horoucí jen je.

Když hlásili smrt králů – volali –

ať žije král! Když láska pohřbena,

kdo volal by, ať láska žije dál

a nad hrobem by pro ni zvedal trůn?

A přece – král i láska – moci dvě,

chtí žít i vládnout, pyšně v bezpečí

svých paláců se procházet a snít

o moci, o zástupech poddaných

a o věčnosti pokolení svých.

Při skonu lásky proto volej dál –

ať žije láska! – neboť její trůn

je vztyčen nad takovým královstvím,

jež všechny revoluce přetrvá.

Kdo plýtvá láskou – sklízí zklamání,

mně řekl kdos a pravdu pověděl.

Než řekla jsem mu: „Projdi světa půl

a ptej se lidí, zda-li v nadbytku

poznali lásku? Ani jediný

ti neodpoví – měl jsem lásky dost.

Spíš zamyslí se – řekne – ano, kdys,

však dávno tomu, citem takovým

se chvěl mi ret i duše. – Nikdy však

jsem neřek' – dost již lásky! – Proto dej,

co nejvíc můžeš dát, a nemysli,

že dal jsi přebytek. – Pro hubená

si léta musíš stravy nastřádat,

bys nezhynul. Je láska pro duši,

čím světlo zřítelnicím. Od světla

kdo měl by půst, ten sotva životem

by živoření nazval. Plýtvej jen

svou láskou, i když sklízíš zklamání,

jeť nesmrtelným ten, kdo světlo dal

a kdo mu nikdy nedal pohasnout.“