VÝKŘIK.

Velikým žalem se chvěje má duše,

zachytit snažím se klid v bouři nitra,

abych si všecičko uvážit mohl, –

a jasné myšlénky přec nejsem schopen.

Má hlava plna je nesmírna smutku,

plna je víření, hluku a křiku,

ve spáncích jak by se rozstoupit chtěla –

Víš, po čem duše má dychtivě práhla!...

Před zrakem šedé se mlžiny věsí,

na tváři teplého cosi mě pálí,

rety se nesmírnou bolestí třesou,

a duše v rozchvělých výkřicích volá. –