VÝKŘIK.

Noc byla. Lampa moje dávno uhasla

a temných po stěnách jen záře tančila

neklidných plamenů, jež teplo dýchaly

do toho prázdna pusté mojí samoty,

kde cosi zůstalo z tvé drahé bytosti,

v tom vzduchu, který se mnou jsi tu dýchala,

a jímž vanula ještě vůně tvojich polibků.

Vstříc dálkám bezhvězdným jsem okno rozevřel.

Noc byla. Půlnoc hluboká a mlčící.

Nad krajinou stál měsíc v mlhách rozteklý

a pláně do tmavé se dálky šedaly.

Taková pustá noc to byla v pozdním podzimku

a plná stínů, plná smutků tísnivých.

Cos nevýslovně tesklivého viselo

v tom těžkém vzduchu a v těch parách ustydlých,

a prosáklý tím byl v prostoru každý atom.

A v zjitřené mé duši ještě zvučely

ty struny zádumčivých akkordů,

v nichž doznívala tvoje píseň vášnivá...

Jak z dálky moře hluboké se ticho vlnilo,

v takových těžkých rhytmech uklidňujících,

a všecka moje bytost se v něm ztrácela,

a pohlcena mystickými jeho hloubkami,

smrtelnou mdlobou omdlévala v něm

má všecka duše... Někde v dálce u lesa

vzplanuly velké ohně. Jak dvě oči krví podlité,

v horečce hladu oči vlčí, ve tmách svítily.

A do té půlnoci, do toho ticha stínů

se rozleh’ výkřik. Výkřik spoutaného šílenství!

Skřek raněného zvířete, jež klesá uštváno!

Uprostřed noci někde v pustých samotách

ten výkřik vyšel – – – Dávno bylo ticho zas

a v hloubkách jeho zanik’ hlas ten zoufalý,

já ale cítil, velké kruhy jak se šířily

tím mlčením a těmi prázdna spoustami,

jež svými vlnami omývá Smrti končiny...

Znám duši, kde tak pusto, k smrti pusto bývá.

Strach v koutech krčí se tam, zvíře ztýrané,

strach zoufalý před něčím temným, neznámým,

s velkýma, v dálku upjatýma očima,

v tu dálku uhaslou, kde stíny rostou, stíny, stíny.

To bude jednou výkřik, duše má –

a v jakém prázdnu zanikne a v jakých tmách!