VÝKŘIK.

Ať meč se láme, puká štít,

on vraždí, pálí. V srdci klid.

Ni do snu – pravd a klamů styk –

ryk nezní mu, ni pláč, ni vzlyk.

Jen doma pláč... Jej utlumil

a jel a plenil, dral a bil.

Teď ránu v prsou, s lodice

kruh bílý stíhá měsíce.

Tříšť oblak jej honí sokolem,

však moře klidno kolkolem.

Jak vesla tepou shodnou hrou,

vln brázdy od boků lodi jdou.

Jak dračí zor – a neslídě? –

plá záře smolnic na přídě.

Stín u kormidla – jarl sám

se vzdává boje vzpomínkám.

Ač rána mokvá, srdce klid.

Čím podluní ho mámí svit?

Pěn pod ním skok – – Ký netvor vod

má týž tu chvat a hon a chod?

Shluk oblak jak plachty strhané,

kdy do nich vichor zavane

a na šlehavý rve je cár,

jenž mlhou vlaje o stožár.

Je vzdechy vanou z pevniny,

kde on dnes plenil dědiny?

Ač dole klid, jak odvěčný –

co jeví sen mu horečný?

To není oblak. Děcka zjev!

Lpí na mrtvé mu skráni krev.

To ono dítě, ono jest,

dnes na ně jeho padla pěst...

Zda nad hladinou tišinou

to jeho křiky neplynou?

Jarl těžkou hlavou pokynul –

sen pominul a rozplynul.

Zda jedna rána zostudí?

Ne v rukou, plane ve hrudi...

A nesní již, ač hlavy tíž

se kloní k ráně prsou níž.

Vždyť domů jede, ku ženě – –

Skráň vztrhl náhle zděšeně:

Ať uzdraví jej v objetí –

lká po svém sama dítěti!

Než vítěznou lupu výpravou

se dal tou moře dálavou,

mstou předem snad se pohnulo,

že dítě mu v něm stonulo,

to první dítě a jediné.

Proč ono, samo, nevinné?

By nešlo otce po stopách?

Ni hrob – a lkalo v matky snách?

By opět jednou vášní v hon

zněl bez vin tklivý pláč a ston?

By k dobru jímal toho žal,

kdo zlem svůj život utloukal?

I moře klid má v hlubině,

kde srdce bouří zločinně...

Zas bílý duch a výkřik v sluch – –

Jarl hledí v lodi bílý pruh.

Vír pěny, vesel nárazy.

Jarl trhá prsou obvazy.

Kde klid? Skráň ohněm hoří mu – –

Skok do jícnu dravci obřímu,

co soptí za ním tlamou z pěn.

Jen výkřik plavců. Dravec něm.