VÝKŘIK

Chmuří se zima, či jen jeseň nadešla

v mé samotě? Hle, úbělná a sladká ruka,

jež znala v radost celovat’ zlý žal a muka,

jak svátý list v mhách rozplývá se mdlá.

A ústa, opojnost jichž slavně vzněcovala,

och, jako rudý květ, jak růže uvadlá

mně v popel zatuchlý a prach se rozpadla,

ač nezkojena žízeň má, jež sytost lhala.

Chlad půlnoční mi zlobně lehl v bolnou duši,

stisk’ ji jak dravec kořist dlouho lovenou,

že lásky nemožné teď s touhou chorobnou

jen úzkost při mně dlí a všechny vzmachy kruší.

Kraj bědně zpleněný je lačné nitro mé,

vše zžehnuto a vyvráceno v divé spoušti: –

Ó bože, jsi-li, smiluj se, ó živote,

nad srdcem, ve vlastní jež zakleto je poušti!...