Výkřiky.

V těch nocech světlých, bez hlesu kdy dřímá

jak mdloby tíhou slzavý dol země,

a jenom chladné, necitelné hvězdy

kol prázdnem prostoru se rozhlížejí,

v těch nocech černých, bez hlesu kdy dřímá

jak smrti klidem slzavý dol země,

a jenom těžký mrak jak hrozný démon

z tmy pusté ve tmu pustější se šíří:

Řev jakýs divý tehda vstoupá vzhůru

jak poraněný orel smrtným vzmachem

a bije v nebe, jeho zkrvácený

spár třese rájem v zoufanlivé křeči.

Jsou výkřiky to denní lidské bídy,

jest šílený to nářek různých tvorů,

jenž spravedlnosti se dovolává,

a právo hledá, proti křivdě horlí.

Leč brána nebes zavřena, a hluché

jsou stráže její... Dolů, dolů zpátky

po křídle schromeném! Jen trpět nutno,

ni žít ni mřít, však obé dál a věčně!