Výkřiky. (II.)

Náš život všechen, domácí ty sváry,

ty rvačky s cizinou, ta práce snaha,

i umění i politiky dráha –

toť sfinga jest, jež spí nad svými spáry.

My chceme žít – ne milostí a dary,

však žitím svým – a sfinga stále váhá,

chcem ku předu – a noha se nám zdráhá

a duch se noří zas radš v zmatek starý.

Cos jako kámen stále na nás leží,

nám nedá volně dýchat můra těžká –

jen pokus všecko, který v prázdno běží!

A přec zde síla ve hlavách i davu,

však, bychom žili, musí srazit hlavu,

ta sfinga – kde však Oidipus náš mešká?